U soudu: černé covidové svědomí se nedá vyprat!
Protože se chci vykoupat, je přece jenom sobota, musel jít manžel naštípat dřevo a já odbíhám od notebooku do koupelny, kde topím pod brutarem. Covid nás donutil naprosto změnit životní styl a ze sice malého, ale poměrně funkčního a útulného bytu, jsme "utekli" desítky kilometrů od Brna do domu, kde jsem se narodila. Všechno je tady staré jako já nebo starší. Vzhledem k tomu, že jsem v prosinci oslavila čtyřicátiny, umíte si jistě pokrokovost naší domácnosti živě představit. Já sama jsem třeba na větvi z toho, že máme kohoutek v kuchyni! To mi úplně stačí ke štěstí, protože moje babička musela umývat talíře a hrnce ve škopku.
Jakmile bude voda v brutaru vroucí, smyju ze sebe nečistoty, jež se na vás na venkově prostě lepí jako smůla. Všechno je tu jaksi méně sterilní, od vztahů až po psy a kočky chrnící v posteli. To je na naší tělesné schránce dobré - umyjete ji a je jako z alabastru (přirovnáním se nechci nikoho dotknout, vím, že je to děsivě nekorektní volba materiálu). To stejné ale nemůžete udělat se svědomím. Když ho jednou zašpiníte, nikdy to už nenapravíte. Proto se můj muž obrátil s žalobou na Nejvyšší správní soud a žádá, aby mu z povinnosti se dobrovolně očkovat byla udělena výjimka kvůli tzv. výhradě svědomí.
Myslím si, že jestli má někdo právo tuhletu výjimku uplatnit, jsme to právě my dva. Ústavní soud již dříve dovodil, že „oprávněnou výhradu svědomí nelze ztotožňovat s jakýmkoli subjektivně vnímaným nesouhlasem s právní povinností… nýbrž tento nesouhlas musí být svým nositelem vnímán jako bezpodmínečná povinnost respektování určité závazné mravní normy v konkrétní situaci, musí jít o vážné, mravní rozhodnutí v rovině dobra a zla.“ (Nález Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 1253/14.) Těžko bude NSS hledat někoho, kdo se za svobodu ohroženou koronavirem postavil dřív a silněji a kdo ji neúnavně dva roky hájí dnem i nocí, než jsem já a David. Naočkovat se a tím se podvolit a zahodit úplně všechno, co je pro nás důležité a podstatné, je prostě a jednoduše nemyslitelné a nemožné.
Proto je "vtipné" vyjádření ministerstva zdravotnictví k Davidově žalobě.
Ministerským se evidentně zdá, že mít svědomí je absurdní. Navíc považují každého za stejného nečestného člověka, jako jsou oni sami. Nepochybně přece každý chce svoje svědomí zneužít a nikdo nemůže nic myslet vážně! Uvidíme, jestli alespoň soudci Nejvyššího správního soudu alespoň elementární smysl pro svědomí mají. Zatím to neprokázali, ale naděje skutečně umírá poslední. Jsem proto extrémně zvědavá, jak s žalobou naloží.