Česká klimatická žaloba u soudu neuspěla
Motto:
Podle studie Prof. Mi Yan z Finské Lappeernrate University se každý den během pandemie COVID-19 vyprodukovalo v Evropě více než 1600 tun plastového odpadu jen z roušek a respirátorů – celkem tedy 584 miliard tun ročně. Pro představu, globálně se měsíčně použilo 210 miliard roušek a respirátorů. Pokud bychom roušky zařadili za sebe, obepnuly by celou Zemi kolem do kola. Z pohledu globálních emisí došlo ke zvýšení emisí CO2. Podle studie Prof. Klemeše z VUT Brno je odhadovaná uhlíková stopa jedné masky N95 (ekvivalent FFP2) 50 g ekvivalentu CO2, což dle propočtu tvoří až 10 000 tun CO2 měsíčně. Alarmující jsou i zjištění, že až 8 % odpadu končí v přírodě a dochází k obrovskému znečištění moří, oceánů, řek, ale i suchozemských ekosystémů na desítky let dopředu. Zdroj: Novinky.cz.
Možná, že se zaujetím sledujete až neuvěřitelný úspěch tzv. klimatických žalob v zahraničí. U nás nejznámější byla asi ta německá:
Ústavní žalobu podalo několik jednotlivců podporovaných ekologickými organizacemi s argumentem, že v důsledku nedostatku jasných cílů pro ochranu klimatu po skončení této dekády jsou krácena jejich práva. Odvolávali se na znění německého základního zákona, podle nějž má stát chránit pro příští generace přírodní podmínky pro život. Německo se stejně jako další státy Evropské unie zavázalo snížit do roku 2030 emise o 55 procent v porovnání s rokem 1990. Zákon o ochraně klimatu schválený německým parlamentem v roce 2019 stanovil pro dané období konkrétní cíle pro jednotlivé sektory, jako je bydlení či doprava, nikoliv však pro dosažení dlouhodobého cíle vytvořit do roku 2050 klimaticky neutrální hospodářství s nulovými emisemi skleníkových plynů. Soud proto uložil zákonodárcům, aby v novele zákona do konce příštího roku jasněji definovali prostředky, jakými chtějí dosáhnout klimatických cílů po roce 2030. Zdroj: ČT24
Česká klimatická žaloba úspěšná ale nebyla. Dobře zapsaný spolek se jako environmentální nevládní organizace domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím v nepřijetí dostatečných opatření ke snižování emisí skleníkových plynů a eliminaci mikroplastů na území České republiky za období od 1. 9. 2020 do 13. 4. 2022.
Městský soud v Praze poslal spolek do háje a mj. konstatoval:
Ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. může soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/2005 – 65, č. 603/2005 Sb. NSS)… K první podmínce soud konstatuje, že tvrzený zásah, tak jak jej žalobce vymezil v žalobě, lze považovat za přímý. Pokud by žalovanému plynula z nějakého právního předpisu povinnost přijímat opatření na ochranu životního prostředí, přičemž by toto nečinil, mohlo by touto nečinností docházet ke snižování kvality prostředí a potažmo tak k zásahům do práv osob na příznivé životní prostředí. Tito jedinci (sdružující se v osobě žalobce) by pak mohli být přímo zkráceni na tomto právu. Pro přiznání ochrany před takovým nezákonným zásahem je však nezbytné, aby byl takový zásah přesně označen, a to včetně konkrétních důsledků pro žalobce plynoucích z dané nečinnosti. To však žalobce neučinil.
Tvrzení soudu, že nebyl zásah přesně označen, se podle našeho názoru nezakládá na pravdě, neboť v žalobě bylo naprosto přesně specifikováno, jak konkrétně ničí mikroplasty životní prostředí a jak ohrožují lidské zdraví. Stejně tak bylo mnoha odbornými studiemi podepřeno tvrzení, že plasty obsažené v respirátorech a jednorázových ústenkách zatěžují např. oceány a celé životní prostředí vůbec. Žalobce vedle toho samozřejmě doložil odborným výpočtem, že výroba, doprava a likvidace (třeba spalování) tzv. "ochrany dýchacích cest" produkuje množství CO2, nicméně soudu to nestačilo. Jen těžko si lze představit, že by někdo byl schopen lépe tvrdit, že určitá činnost (zde vytváření zbytečných plastů) poškozuje životní prostředí víc. Pro osud jiných klimatických žalob je to podle našeho názoru podstatné a díky Městskému soudu dostalo ministerstvo životního prostředí silný argument proti podobným snahám.
Žalobu Dobře zapsaného spolku si můžete přečíst zde.
Klíčový pro (ne)úspěch dalších podobných žalob (jednou z nich je např. tzv. Klimatická žaloba) je tento názor soudu:
Soud může přiznat ochranu před nezákonným zásahem (mimo jiné) pouze v případě, že se jedná o zásah nezákonný a žalobce jím je (byl) zkrácen na svých právech. Soud dospěl k závěru, že tomuto tvrzení v daném případě nelze přisvědčit. Přestože žalobce odkazuje na řadu (nad)národních koncepčních dokumentů (např. Státní politika životních prostředí, Agenda 2030 či Zelená dohoda pro Evropu), tyto akty přímo nenapadá, resp. nedovolává se porušení žádné konkrétní povinnosti žalovaného z nich vyplývající. Požadavky zmíněné v dokumentech vyjmenovaných žalobcem nejsou zakotveny ve formě nařízení, směrnice či rozhodnutí Evropské Unie, v mezinárodních smlouvách, ani ve vnitrostátních předpisech České republiky. Jinými slovy žádný závazný právní akt neukládá žalovanému povinnost činit konkrétní kroky v rámci boje proti znečišťování životního prostředí, tudíž ani žalobce nemá veřejné subjektivní právo na to, aby žalovaný vydával konkrétní akty v oblasti ochrany životního prostředí dle žalobních návrhů, tedy tak jak žalobce požaduje, aby žalovaný činil dostatečná opatření ke snižování emisí skleníkových plynů a eliminaci mikroplastů na území České republiky.
České soudy evidentně nejsou natolik progresivní jako ty zahraniční. Pro klimatické aktivisty je to nepochybně smutná zpráva, neboť soud dále konstatoval:
Druhým krokem je posouzení, zda se zákon (v daném případě nečinnost žalovaného spočívající v nevydání konkrétních opatření) nedotýká samotné existence práva na příznivé životní prostředí či jeho jádra. Navzdory faktu, že mikroplasty zatěžují životní prostředí a odpady z jednorázových plastových pomůcek a testů jistou měrou přispívají k vyšší produkci skleníkových plynů, nejedná se o nečinnost, v jejímž důsledku by byla znemožňována či omezována realizace základních životních potřeb člověka.
Na ničem jiném než na tvrzení, že nečinnost státu ohledně klimatu omezuje, resp. i znemožňuje základní životní potřeby člověka, není Klimatická žaloba postavena. Vždyť jedním ze žalobců je „muž z Prahy trpící environmentální úzkostí“, přičemž toto svoje rozpoložení dokládá zprávou z psychologického vyšetření. Jestliže tedy není podle soudu možné, aby naprostá lhostejnost státu k nadměrné produkci nebezpečných plastů zatěžujících prokazatelně životní prostředí byla nečinností, co by jí pak být mohlo? Spalování uhlí v teplárnách, ačkoliv jde o činnost souladnou se zákonem? To si neumíme představit. Copak snad není dán zájem na produkci tepla a energie? Je. Pokud se tedy stát, zejména v dnešní době, snaží zajistit dodávky energie pro podniky, občany a zejména pro kritickou infrastrukturu při dodržení limitů nastavených právními předpisy (tj. spalování není nezákonné), pak jde jistě o legitimní cíl a o rozumný prostředek k jeho dosažení. To, že se tedy stát dovoluje kupř. spalování uhlí, rozhodně není v rozporu s právem na příznivé životní prostředí a tato činnost do něj evidentně nijak nezasahuje. Proto má-li někdo „ uhelné environmentální deprese“, musí zkrátka brát antidepresiva, podstupovat individuální terapie a nepřenášet svoje psychické problémy na ostatní a nesmí se stavět proti zájmu společnosti na zajištění dostatku energie pro její fungování. Tato energie je totiž nezbytná pro samotné přežití společnosti, pro fungování nemocnic, pro zajištění bezpečnosti anebo pro péči o lidi v sociálních zařízeních, nehledě na ohrožení zaměstnanosti a na možnosti obživy pro všechny, kdyby kromě plynu vypadlo i uhlí.
Zajímavý je rovněž tento názor Městského soudu:
Na tomto místě soud shledává vhodným připomenout, že žalobce jako environmentální spolek v žalobě zdůrazňuje, že se snaží zajistit včasnou ochranu příznivého životního prostředí a zmírnění dopadů změny klimatu a to tím, že se zasazuje o omezení výroby a používání jednorázových ochranných pomůcek dýchacích cest a jednorázových testů na přítomnost viru SARS-CoV-2 způsobujícího nemoc Covid-19, za účelem omezení plastového odpadu z těchto produktů a zamezení znečišťování životního prostředí nebezpečnými mikroplasty. Pátá podmínka stanoví, že tvrzený zásah by měl být zaměřen přímo proti žalobci nebo by v jeho důsledku proti němu bylo zasaženo. Zásahová žaloba však není určena na ochranu veřejného zájmu, ale na ochranu před konkrétními akty či nečinností správních orgánů, jež se přímo negativně projevují v právní sféře konkrétní osoby. Žalobce se tak svými argumenty na ochranu životního prostředí staví do role ochránce přírody nejen v České republice, ale i za jejími hranicemi. Sám žalobce uvedl, že se „pokouší požádat Městský soud v Praze o poskytnutí ochrany přírodě a krajině, která nemůže jít k soudu sama a musí být podpořeno hlasem environmentálních spolků.“ V situaci, kdy žalobce netvrdí, resp. nijak nevymezuje, jak jej (konkrétní) nečinnost žalovaného poškodila na jeho právech, není možné ochranu přiznat. Obecné odkazy na prohlubování změny klimatu a hrozící devastaci životního prostředí nejsou dostatečné pro přiznání ochrany. Ani pátá podmínka tak není splněna.
Zvýrazněné jde proti dosavadnímu chápání činnosti environmentálních organizací, zejm. pak proti nálezu I ÚS. 59/14, který dovodil aktivní legitimaci spolku k návrhu na zrušení opatření obecné povahy.
Už jen úsměvný je pak závěr Městského soudu - nad tím se snad už nedá ani rozčilovat:
Nelze nadto tvrdit, že by za všechna negativa spojená s emisemi skleníkových plynů, popřípadě neeliminací mikroplastů, byl odpovědný žalovaný, když nepřijal opatření, jež by omezila (zrušila) povinnost užívat respirátory a další „jednorázové“ ochranné prostředky a testy. Soud v obecné rovině uvádí, že otázky spojené se snižováním emisí skleníkových plynů se neomezují toliko teritoriálně na území ČR, ani je nelze vztahovat pouze na používání a recyklaci respirátorů a testů. Sám žalobce v závěru žaloby uvádí, že negativní dopady nošení ochranných prostředků dýchacích cest v České republice připadají zhruba na 0,1% celkových emisí CO2 na člověka ročně… Jak uvedl žalovaný, v době pandemie vydával pokyny, jak recyklovat odpad z jednorázových ochranných pomůcek a testů, který měl následně končit ve spalovnách, nikoliv v oceánech, jak se obává žalobce.
Co tím chtěli soudci říci? Že je ve vztahu ke klimatu lhostejné, co činí Česká republika a její občané? Že není důležité eliminovat ta zpropadená brčka a igelitové pytlíky, protože jejich množství vyplýtvané jedním člověkem je v podstatě zanedbatelné? Do hlavy soudcům nevidíme a asi bude na každém, aby tento prapodivní judikatorní závěr přežvýkal a vyhodnotil sám. Aby se soudci posílili ve svém spravedlivém boji za respirátory, zaštítili se myšlenkovými pochody Nejvyššího správního soudu:
Správní soudy tedy rovněž judikovaly, že míra zatížení životního prostředí výrobou a recyklací jednorázových ochranných pomůcek a testů je marginální (nejen vůči ostatním zdrojům znečištění a skleníkových plynů) vzhledem k primárnímu účelu přijímaných opatření, jež tyto povinnosti ukládala… Ani Ministerstvu zdravotnictví však zákon ani mezinárodní smlouva neukládá povinnost vydávat opatření za účelem omezení produkce skleníkových plynů, a to ani v souvislosti s ukládáním povinnosti nosit ochranu úst a nosu za účelem omezení šíření nemoci Covid-19. Nezbytnost opatření ukládajících tuto povinnost již byla správními soudy opakovaně řešena, přičemž soudy došly k závěru, že zájem na ochraně života a zdraví lidí dočasně převáží nad ochranou životního prostředí. Soud tedy nevyzýval žalobce ke změně žalovaného, neboť ani v případě, že by žalovaným bylo Ministerstvo zdravotnictví, by žaloba nemohla být úspěšná.
Pokud jde o ono soudem zmiňované doporučení ministerstva k likvidaci roušek, člověk si říká, jestli ho soudci vůbec četli. Uvádí se v něm totiž:
Speciální postup vyžaduje i likvidace ochranných pomůcek, a to od všech občanů, což vychází z doporučení Státního zdravotního ústavu (SZÚ). Použité jednorázové ochranné pomůcky, jako jsou roušky, respirátory či rukavice, patří jedině do směsného odpadu. Předtím je potřeba je umístit do sáčku, ten pevně zavázat, a pak dát do dalšího sáčku a opět zavázat. Tím se zabezpečí náhodné rozvázání uzlu, aby byly maximálně chráněni všichni, kteří s odpadem zacházejí. Vzniku těchto odpadů lze částečně předcházet využitím opakovaně použitelných prostředků, jako jsou například látkové roušky.
Zabalení plastového odpadu do dalších dvou vrstev jednorázového plastového odpadu, to je skutečně nápad hodný těch, kterým leží klima a životní prostředí evidentně velmi na srdci…
Už se vážně těšíme na kasační stížnost a na to, jak bude NSS současně rozhodovat o kasaci na rozhodnutí o Klimatické žalobě a o té respirátorovo-klimatické!
Text byl také zveřejněn na webu AK David Zahumenský