Nikdy není pozdě

Desatero zamyšlení Jana Konfršta

Je mi ctí poskytnout prostor blogu zamyšlení přítele, filosofa, publicisty a pravdě věřícího Jana Konfršta. V době „covidové“ již desátému. Děkuji, Jane. Jan 

Při vstupu do nového roku bývá zvykem vyslovit přání. Jedno si dovolím vyslovit i já. Přeji si, abychom byli k sobě i mezi sebou navzájem více upřímní. A jak známo, upřímnost se snoubí s touhou vyznávat a vyslyšet pravdu. Přejme si, abychom upřímnosti a touze po pravdě dopřáli ve svém životě dostatek prostoru po celý rok.

Za jednoho z těch, kteří si uvědomují, že žít život ve svobodě ducha i mysli můžeme jen tehdy, budeme-li k sobě upřímnější než dosud, považuji osobnost, které si vážím. Z mého pohledu odborníka ve svém oboru mimo jakoukoli pochybnost, prof. Jana Pirka. Současně člověka zatracovaného jen proto, že se jako jeden z nemnohých odvažuje oponovat mainstreamovému názoru na c-19.

V minulém roce jsme si polopravd i otevřených lží užili již dost. A pokud už tedy někdo z těch, kdo se denně pohybují v centru dění, našel odvahu a řekl něco, co stálo minimálně za pozastavení, protože nabízelo očistný pohled a možnost volnějšího nadechnutí, nenechme si jeho slova po sobě jen stéci.

Ze třech půlhodinových rozhovorů Martiny Kociánové s profesorem Pirkem v pořadu Kupředu do minulosti zveřejněných 14. prosince - 28. prosince 2021 připomenu na tomto místě několik vět výstižně charakterizujících naše chování v současné době.

Pan profesor zmínil, co napsal francouzský filozof Michel Foucault v roce 1975, že epidemie infekční nemoci je snem všech mocipánů, protože jim dává takové možnosti, o kterých se jim do té doby ani nezdálo.

Uprostřed tohoto děje se nacházíme. Strašeni z dopadu možných následků a zdá se, že již dostatečně vystrašeni. Není toho snad dokladem, co si necháme líbit? Jak ochotně si necháváme oklešťovat svobodu, svá práva, svobodu slova, v naivní víře, že se tak děje v našem zájmu? A za sebe dodávám, že se slovy profesora Pirka:

„Myslím, že k tomu hodně přispěly sdělovací prostředky… nejhorší pro stonání je, když je člověk ve stresu… přece se nemusíme třást hrůzou, stačí mít zdravý rozum, přirozený respekt k nemocem…Pěkně tuto podstatu vystihl český herec Jan Tříska, který řekl: „Nikdy nedovol, aby strach rozhodoval o tvé budoucnosti.... Strach z nemoci může být horší než nemoc sama… V médiích se líčilo, že budou stát chladící automobily plné mrtvol a podobné apokalyptické výjevy, které se nerealizovaly a nikdo nebyl popotahován za to, že šířil poplašnou zprávu. Zatímco my, kteří říkáme něco trochu jiného, jsme za to popotahováni tak, že se o nás říká, že jsme šiřitelé nepravd.“

Mohu jen souhlasit.

Další slova profesora Pirka považuji za zvlášť závažná, neboť se týkají naší budoucnosti.

„Vývoj očkovací látky má několik fází a poslední krok je klinické zkoušení. Nejkratší doba u dosud daných látek byla tři roky, u některých látek to bylo pět i více let. A tady se za dva měsíce řeklo, že je to v pořádku. Možná ano, ale možná taky ne. Vy si to nemůžete pamatovat, vy jste mladá, ale byla veliká aféra s úžasným preparátem Contergan pro ženy na těhotenskou nevolnost a zvracení. Ženám bylo báječně, ale pak se jim začaly rodit děti třeba bez rukou, bez končetin. Nedostatečně vyzkoušené… Víte co, já pořád v covidu považuji za největší zločin, co jsme udělali s naší budoucí generací.“

Počin profesora Pirka a jemu podobných můžeme v přítomnosti vnímat jako setkání Davida s Goliášem. Což ale není známo, jak si v konci ten „maličký“ dokázal poradit? V dějinách nejednou sehráli rozhodující roli ti upozadňovaní.

Ve chvíli, v níž se profesor Pirk zmiňuje o tom, jakou roli sehrávají sdělovací prostředky ve spojení s c-19, maně se mi vybavily okamžiky, v nichž před novináře předstupují politici s oznámeními, jaké další kroky zvolili pro vyřešení pandemie. Ještě před dvěma roky bych místo slova okamžiky zvolil slovní spojení tiskové konference. Již dlouhou dobu si však s ohledem na to, jak probíhají, toto označení nezaslouží. Jak se ten který novinář vyrovnává se svým svědomím, se svojí poplatností době, se svojí novinářskou etikou, záleží jen na něm. Pro mě, jako jednoho z příjemců informací sdělovacích prostředků, vyplývá z uvedeného jediné. Nejenže neplní to, pro co se zavázali, ale propůjčují se i pro naprostý opak – pro potlačování svobody projevu. Té svobody, která by měla být obsažena v každém jejich slově.

Říká se, že nikdy není pozdě, ale není již opravdu načase zamyslet se nad tím, kam se nemalá část naší společnosti propadá? Co už považujeme nejen za přípustné, ale i za normální? Opravdu si neuvědomujeme, co se ve skutečnosti skrývá za otázkou v dotazníku, předloženém zaměstnavatelem zaměstnanci, zda je či není očkován? Za dotazem, který nejenže nemá právní podklad, ale je nemorální, neboť se dotýká lékařského tajemství? Snadno a příliš rychle jsme si opět přivykli na cosi, co se nám, těm dříve narozeným, v minulosti tak zajídalo. Jen způsob kádrování dostal jiný obsah.

Není zarážející, jak jsme se nechali strachem paralyzovat; jak během relativně krátkého času strach ovládl naše myšlení, chování; jak snížil práh reálného vyhodnocení situace; s jakou lehkostí i lehkomyslností se sami jeden vůči druhému chováme protiprávně? Opravdu si zaměstnavatel, hospodský, kadeřnice… neuvědomují, že lustrováním zaměstnance, hosta, či zákazníka porušuje právo, podmiňuje-li výkon práce či služby dotazem na jeho zdraví?

Takovou moc má lživá kampaň a přináší své plody. A taková je naše slabost.

Každá doba, každý režim plodí své „vyvolené“. Svého času to byli v sousední zemi árijci, poté v naší zemi komunisté, či dnes očkovaní po celém světě. A to zmiňuji pouze krátký úsek novodobých dějin. Pokaždé se však ukázalo, že „vyvolenými“ byli jen po nějaký čas. „Vyvolenost“ neměla dlouhého trvání ani v porovnání s délkou lidského života. Postrádala totiž oporu v duchovní podstatě BYTÍ. To, co vždy přetrvalo, a přetrvá i do budoucna, je odvěká touha člověka žít svobodně v Pravdě. V současnosti prožíváme jen to, co prožívali naši předkové v jiné podobě. I my, stejně jako oni před námi, píšeme do Kroniky Života jen další kapitolu zápasu mezi svědomím a pohodlností.

Základem rozvoje společnosti, její tvořivosti je svoboda a její nezbytnou podmínkou je svoboda projevu. Jakákoli forma útlaku má za následek duchovní úpadek. Je pravdou, že svobodu ducha nelze podvázat; ten zůstane svobodným vždy. Avšak tím, že mu společnost brání projevit se, dusí sebe samu a zákonitě

„…se ocitá v zajetí vlastních lží, musí proto falšovat. Falšuje minulost, přítomnost a v jistém ohledu i budoucnost. A falšuje statistiku a předstírá, že nemá všemocný policejní aparát a předstírá, že respektuje lidská práva a předstírá, že nic nepředstírá.“

O tom všem psal Václav Havel ve svém eseji Moc bezmocných a mnohé naznačuje tomu, že se v současné době neopominutelná část společnosti nepohybuje po vývojové spirále, a díky tomu se po kružnici vracíme o několik desítek let zpět.

Skutečný život se však v delším časovém horizontu odehrává v jiné rovině. Podobá se řece v zimě jen tiše plynoucí pod ledem, který jí nenechá volně se nadechnout. Žádná zima však netrvá věčně. Stejně tak moc zahleděná do sebe si neuvědomuje časovou omezenost svého trvání. Jen nám v naší netrpělivosti připadá, že na vytoužené jaro čekáme už příliš dlouho. Že nebudeme mít už dost času na potřebné změny. Ten čas… stále se na někoho, či na nedostatek čehosi odvoláváme.

Budu na to mít dost sil…?

Budu na to mít dost času…?

Na koho se můžu obrátit s prosbou o pomoc?

Mám za to, že poslední otázka vystihuje pravou podstatu věci. Nejenže se stále na někoho odvoláváme, neboť jde o nejsnazší možnost, jak utéci před odpovědností za vlastní život. Prvoplánově se rozhlížíme kolem sebe a pátráme po někom, kdo za nás naše potíže vyřeší, namísto abychom pátrali, co je jejich příčinou. Žijeme v očekávání pomoci zvenku. A není divu, že přichází rozčarování, jakou cenu za ni platíme, stojí-li v jejím pozadí zištnost těch, kdo ji poskytují. Nemylme se, skutečného vyřešení se můžeme dočkat jen pochopením jejich skutečné podstaty, a tou je respekt k jiným formám života, než jsme my sami. Tak vždy bylo a bude i nadále. Duchovní podstatu BYTÍ se sice můžeme pokoušet ošálit, ale jen plýtváme energií. Málo si uvědomujeme, že vše, VŠE se odehrává vždy a jen v přítomném okamžiku. Pomoci se můžeme dočkat jen od toho, komu vyjdeme vstříc. A tím, kdo je první na řadě, kdo je stále připraven napovědět, jakou cestou se vydat, je naše svědomí.

Stejně jako všichni naši předkové prožíváme nekončící zápas mezi strachem a snahou nalézt v sobě dostatek odvahy vykročit z jeho stínu a vydat se za hlasem svého svědomí. Najít v sobě odvahu vyslyšet, co již dlouhou dobu napovídá. Odvahu přiznat si, že to byl jen strach, díky kterému jsme se začali chovat v mnoha situacích iracionálně. Uvědomit si, jak snadné je strach vyvolat oproti tomu, jak obtížné je se s ním vyrovnat a jak nepředvídatelné následky může mít.

Jeden modelový a snad dostatečně ilustrativní příklad. Těhotná žena, motivovaná obavou o vývoj plodu odmítne si dát večer (například) svojí oblíbenou sklenku vína. To jí však nebrání, aby se nechala naočkovat experimentální vakcínou. Nechá si aplikovat do těla chemickou látku, o jejíž dlouhodobých účincích můžeme v současné době jen spekulovat. Takovou moc má reklama. Dlouhodobá přesvědčovací kampaň, že se není čeho obávat, že používané vakcíny jsou naprosto bezpečné…

Že mladá generace nedokáže vyhodnotit současné dění v širších souvislostech, je přirozené. Že nedokáže dohlédnout dopad všech svých rozhodnutí je rovněž pochopitelné. Nestojí však za zváženou, nakolik se na její nevyzrálosti podílíme my, dospělí? Nakolik jsme se nechali ukolébat počátkem devadesátých let vývojem v naší zemi a zapomněli na obezřetnost? A přesvědčovali sami sebe, že již nic a nikdo nedokáže zvrátit vývoj směřující ke svobodě? V euforii z prožívaného jsme zapomněli předat, či spíše předávat nastupující generaci to nejdůležitější: uvědomění, že zápas o svobodu BYTÍ nemá konce nikdy. Touha po moci je totiž odvěká. Touha najít způsob, jak získat nadvládu nad svým sousedem, skupinou lidí či přisvojit si prostředek, jak ovládnout masy, je stejně tak stará jako lidstvo samo. Vytěžit v daném čase a z příhodné situace maximum jen pro sebe bylo vždy velké lákadlo. Jen prostředky se mění; i totalita převléká kabát. Myslím, že mnozí z nás dříve narozených teď zažívají nepříjemné vystřízlivění a je proto na nás, abychom těm, kteří postrádají osobní zkušenost, co znamená postupná ztráta svobody, abychom jim dopomohli k probuzení.

Nikdy není pozdě.

Jan Konfršt, 7. ledna 2022

Jan Konfršt (1944), filosof, autor deseti knih a audioknih s duchovní tematikou, z nichž první, vydaná v roce 2003, nese název Život v našich dlaních. Dvě prozatím poslední jsou Co když to bylo tak… Přemýšlejme, vydaná v roce 2013, a román Poutník, vydaný v roce 2020.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Konfr%C5%A1t
http://www.povidanisjanem.cz/