Paradox postmodernismu

Když už se stane to, že člověk přijde na svět, tak zatěžuje ekosystém, vytváří „uhlíkovou stopu“ a vůbec způsobuje utrpení všude možně. Proto se za nejen morálně přijatelné, ale i chvályhodné považuje, pokud se to přicházení na svět vůbec nestane. Ale když už k němu dojde, nemá se naopak za představitelné, že by člověk mohl (s výjimkou vypravení se na kliniku eutanazie) s nenulovou pravděpodobností umřít. Při stlačování tohoto rizika na nulu se pak bere přežívání za stejně hodnotné jako prožívání.

Dnes již minulá moderní doba přitom vycházela z antropocentrického přístupu „člověk je mírou všech věcí“. Tedy že člověk je nejen objektem dění, ale současně jeho subjektem, člověk rozhoduje o tom, co je dobré a co není. Protože nebýt člověka, tyto kategorie by neexistovaly. Nedílnou součástí tohoto přístupu ovšem bylo i přesvědčení, že člověk díky vědě a technice může dosáhnout čehokoliv, poručit větru a dešti.

Paradoxně toto přehnaně optimistické přesvědčení jsme si zachovali, jakkoliv ve „vyvolenost“ humanity už nevěříme. Neřešíme, že každé stlačení „nepřijatelných“ rizik na desetinu s sebou nese například desetinásobné úsilí. To často ani nevynakládáme kvůli člověku, jeho blahu a s měřitelným efektem. Smířit se se svými omezenými možnostmi i smrtelností přitom může být právě tou cestou, jak se zase začít mít rád a nepochybovat o tom, že plnohodnotné bytí je lepší než nebytí. I když bytí může někdy skončit a skončí.