Vánoce, Vánoce přicházejí... a budeme letos zpívat, přátelé?

Blogosféra

Astrid Hudečková

Tak podivný pocit, jako mám nyní před Vánocemi, jsem ještě v životě neměla. Vše dříve jisté mění se v nejisté a člověk hledá záložní zdroje humoru a nadhledu.

Za necelé dva roky jsem přečetla rekordní množství textů a shlédla obrovské množství videí, které se týkají virologie, vakcín a onoho koronaviru, který se stal záminkou pro nebývalé společenské změny. Hledám světlo a cestu ven z této „Made by Human“ situace.

Cítím, že spousta z nás už nemá mnoho sil. Jsme zklamaní, máme problémy v práci, čelíme nepříjemnostem v pracovním kolektivu a televize, rádio, počítač i “chytrý” mobil chrlí další a další zprávy. Vy i já jsme zahlceni informacemi a i když na to nemám “čísla” - dovolím si tvrdit, že takový informační masakr jsme tu ještě neměli. Večer platí A, ráno už B, než dorazíte domů z práce, plánuje se C. Nakonec i D, o kterém tvrdili, že nepřipadá v úvahu, je schváleno. Dny pozoruhodně protékají mezi prsty a čas plyne jinak než dřív.

Kdyby ještě žila moje babička, určitě by vykřikla: „Já se na to můžu vyprdnout, ať si ty blbci blbí kecaj, co chtěj.“ A začala by si pozpěvovat. Moje babička totiž zažila válku, často mi vyprávěla, jak se s dalšími pěti sourozenci modlili, aby měli aspoň brambory. Vařili na kamnech vodu a neměli co do ní dát. Babička a její bratr nakonec po válce museli do léčebny, protože byli podvyživení a následky si nesli celý život. Takové zážitky člověku hodně promění životní hodnoty. Člověk, která má doma chlad a v břiše hlad, se velmi rychle obrací k silám metafyzickým a často se modlí. Jenže my Češi jsme prý z velké části ateisti a už se před jídlem nemodlíme. Možná i proto se v české krajině nachází tolik skeptiků, kteří věří pouze „vědám exaktním“.

Jedno je jisté, autoři poněkud předvídatelného scénáře globální divadelní hry „Covid-19“ podcenili sílu našeho pudu sebezáchovy. Ten můj se pomalu začíná ozývat. Varovné signály cítím uvnitř a vidím na každém rohu. Naše společnost, já i vy, jsme dospěli do momentu, kdy budeme muset tento pud vyslyšet, nebo se vzdáme a ten největší dar - život - necháme zmizet!? Vnímám tento dar jako velký odkaz předků. Vesmír nám dal doslova magickou moc pře-dávat tento dar života, chránit ho a pečovat o něj. My jsme darem i sami sobě - naše dokonalé tělo, o jehož fungování netušíme mnoho - i když se tak tváříme. Naše schopnost skrze hmotnou podobu zažívat, cítit, hmatat, slyšet, vidět… Náš život je skutečně kouzelný plamen, který může během sekundy zhasnout, když budeme neopatrní, když se necháme oklamat falešným zpěvem sociálních inženýrů.

Je čas vzít za svůj život plnou odpovědnost. Postavit se za svoje práva, která jsou stále ještě pevně zakotvena v naší Ústavě. Princip akce a reakce je nesmrtelný a proto záleží opravdu na každém z nás. Moje akce je jasná a zřetelná. Postavím se za sebe, svou rodinu a rozhodně nenechám žádného aktéra ve zmiňované divadelní hře sfouknout onen magický plamen života. Ne bez boje.

A na Vánoce rozhodně budu zpívat, protože tato doba přinesla i mnoho dobrého. Masky spadly a proto pravda je vidět jasněji než kdy dřív.

Krásné Vánoce, milí čtenáři - opatrujte se, pečujte o sebe a pozvedněte svou mysl na úroveň vědomí, kde existuje pouze život a láska. To ostatní není podstatné a pomine.

Astrid