Stádo se hnulo
Posledních několik dní na britské politické scéně připomíná film Milionový závod, v angličtině poněkud trefněji Rat Race. Vše začalo v úterý večer. Boris Johnson si na šestou hodinu večerní narychlo zavolal do své kanceláře ve Westminsteru politického redaktora BBC Chrise Masona a s pomocí jeho videokamery nabídl národu až netradičně upřímnou omluvu týkající se další ze série fraškovitých premiérových kauz, které už se zájmem sledoval jen naprostý zoufalec či masochista. Když se na záznam zpětně člověk dívá, může z Johnsova o něco více než obvykle zoufalého výrazu, o něco zarudlejšího obličeje a přeci jen o něco větší pokory, s kterou k národu promlouval, vyčíst náznak jisté naléhavosti. Ostatně, Boris se rozhodl promluvit k lidu právě ve chvíli, kdy Cameron Norrie bojoval dramatickou bitvu o postup do semifinále Wimbledonu, což bylo v ten okamžik pochopitelně důležitější než to, zda premiér kromě veškerých svých ostatních přešlapů ještě vědomě přehlížel chování nepříliš úspěšného sexuálního predátora ve své administrativě (Norrie nakonec postoupil).
Dnes už je jasné, co stálo za Borisovým ukvapeným jednáním. Onen rozhovor pro BBC představoval poslední zoufalý pokus naklonit si národ na svou stranu a dokázat, že i on umí občas přiznat chybu a mluvit pravdu. Johnson v té době už věděl to, co se novináři dozvěděli v 18:02, tedy během jeho projevu, a zbytek populace poté, co se na kurtu číslo 1 zhaslo: Sajid Javid, jeho ministr zdravotnictví a jeden z předních Konzervativců, rezignoval na svou funkci. Ani ne deset minut po něm pak svou rezignaci oznámil ministr financí Rishi Sunak. V následujících několika hodinách pak začaly přicházet zprávy o rezignacích napříč Johnsonovou administrativou a bylo jasné, že kauza Pincher posloužila jako záminka k pokusu o sesazení Johnsona z čela konzervativní strany a postu premiéra.
Boris se ale odmítl vzdát bez boje. Zatímco v Downing Street 11 se balilo, do čísla 10 byli postupně zváni ti z Johnsonových kolegů, kteří mu ještě nestihli vrazit dýku do zad, v premiérově zoufalém pokusu narychlo zalepit díru ve vládě. Ještě ten večer pak Boris představil nového ministra financí, zdravotnictví a také novou ministryni školství, jejíž post uvolnil právě nově jmenovaný šéf královské pokladny. Na dobrou noc pak svou rezignaci oznámili ještě obchodní vyslankyně v Keni a generální prokurátor.
Středa byla pro Borise poněkud hektická. Proud rezignací se v podstatě nezastavil a do toho ho ještě čekala tradiční interpelace v parlamentu. Během ní létaly dotazy na to, kdy už se uráčí i sám kapitán Titaniku loď opustit, nejen z řad opozičních Labouristů, ale i od některých Konzervativních poslanců včetně samotného Javida. Boris se ale zarputile držel kréda, že kapitán opouští loď až jako poslední. Odpoledne ještě čekalo Johnsona zasedání vlastního Konzervativního výboru. V době jeho zahájení už oznámení o rezignacích na ministerstvech chodila skupinově, a bylo nepravděpodobné, že by zasedání mělo jiný charakter než policejní výslech desetinásobného vraha. Obzvláště smutný příběh se pak odehrál ke konci dne, kdy sám Boris vyhodil svého brexitového bratra Michaela Gova z pozice ministra pro místní rozvoj poté, co mu ten podle všeho řekl, ať odstoupí.
Nicméně Boris se z pravděpodobně nejhoršího dne svého profesního života vyspal a usoudil, že Gove mu přeci jen (tentokrát) radil dobře. Ve čtvrtek ráno předstoupil před novináře shromážděné před číslem 10, aby oznámil svou vlastní rezignaci. Řeč to byla pro něj velmi charakteristická. Opíraje se ležérně o pultík s egoismem sobě tolik vlastním odmítl, že by kdy udělal chybu, a sám sebe postavil do role oběti davového šílenství. „V politice,“ pravil, „není nepostradatelného jedince.“ Dále řekl, že ve Westminsteru vládne silný „instinkt stáda“ a že když se stádo jednou pohne, nic ho nezastaví.
Svým způsobem zvolil Johnson přirovnání vhodné, avšak nejspíše si ho sám špatně interpretuje. On v této metafoře nepředstavuje náhodného kolemjdoucího, který se připletl stádu do cesty, ale pasáčka, který skončil pod kopyty vlastních krav. Na instinkt stáda vsadil ve své brexitové kampani a sám se do role splašené krávy postavil v roce 2018, když svou vlastní tvrdohlavou rezignací pomohl započít proces, který nakonec stál premiérské křeslo jeho předchůdkyni Theresu May. Chování stáda odcházející premiér, zdá se, opravdu dobře rozumí. Bohužel pro něj ho dokáže rozpoznat až v momentě pohybu. Sám tak nebyl schopen odhalit, že se pod ním už nějakou dobu kýve židle a že se coby onen pasáček obklopil skupinkou vlků, kteří si na něj od prvního momentu brousili zuby. Tohle všechno mu došlo, až když mu vlci skočili po krku a krávy se s panikou daly na útěk. Borisovi tak teď nezbývá než sledovat, která z jeho šelem bude v tom milionovém závodě o jeho bývalou pozici nejmazanější.