Wir schaffen es, protože je to správně

Paní Zahumenská uveřejnila na těchto stránkách text, v němž (velmi hrubě zjednodušeno) říká, že bychom neměli pomáhat Ukrajincům, když jsme nepomohli Syřanům. A nebo naopak, že jsme měli pomoci Syřanům, když pomáháme Ukrajincům. Rád bych nabídl možná trochu jiný pohled na věc.

Je určitě zcela jasné, že nemůžeme odstranit všechnu bídu světa i kdybychom se rozkrájeli. Nikdo nemůže. Takže si tak nějak s klidnou hlavou musíme všichni stanovit nějakou (osobní) hranici, kdy ještě někomu pomůžeme a kdy už ne.

Pokud potřebujete pomoc v osobním životě, tak existují v zásadě pouze tři kategorie lidí, od nichž ji můžete reálně očekávat. Kamarádi, příbuzní a sousedi. Pomoc kamarádů a příbuzných je typicky jistá, ale v řadě případů pomalá. Pomoc sousedů bývá nejistá, ale pokud funguje, tak je nejrychlejší. A z pomáhajících sousedů se často stávají kamarádi.

Úplně nejlepší je tedy švagr, s kterým chodíte třikrát týdně na pivo a bydlí hned vedle. Naopak platí, že pokud nemáte dobré kamarády, dobré vztahy s příbuznými a ještě jste se rozhádali se sousedem, tak vám není pomoci.

Kdyby se tedy jednalo o pomoc, kde něco výrazného zmůže jedinec, dala by se aktuální situace na ukrajinsko-slovenské hranici přirovnat k požáru domu, který hoří o dvě ulice dál. V případě "syrském" by šlo také o požár, ale v jiném městě.

Vždy se najdou lidé, kteří se rozjedou pomáhat i do sousedního města, když tam například udeří tornádo. A jsou i tací, kteří nepůjdou hasit či jinak pomáhat ani do sousední ulice, protože tam bydlí ten zmetek, co nám, mámo, loni vypustil pneumatiky u auta, dobře mu tak, šmejdovi. Ale obě skupiny nebudou myslím nijak početné. Celé je to o osobním nastavení, o poměru egoismus versus altruismus v jednom každém z nás a tito lidé budou extrém pro jedno nebo druhé, z podstaty jich nemůže být mnoho.

V aktuálním případě pomoci Ukrajině představuje "hašení požáru" materiální pomoc. Všechny ty peněžní dary, oblečení, karimatky a spacáky, odvoz lidí z hranic do vnitrozemí do nějakých center, to všechno znamená, že jsme šli na chvíli hasit, a pak jsme se vrátili domů na večeři do našeho vymazleného obýváku. To je ta snadná část pomoci. Máme díky ní pocit, že něco děláme, a skutečně děláme, ale není to nijak významně na náš úkor.

Ale co když ten dům o dvě ulice dál shoří na popel a soused klepe na dveře, že nemá kde spát? Co uděláme?

Mezi státy neexistuje žádné kamarádství, místo něj existují shodné zájmy. Trochu ale existuje příbuzenství a určitě sousedství. Takže podle mého názoru je i tato obtížná a do našeho komfortu zasahující pomoc Ukrajincům nutná. Jsou to prostě sousedé, kteří za námi přišli, protože jim shořel dům, jenž jsme jim sice pomáhali hasit, ale co naplat, stejně shořel. A neubytovat matky ze sousedství s malými dětmi, které ze dne na den přišly o všechno, jaksi nejde. A je v tuto chvíli úplně jedno, kolik jich je a že za vyhrocení situace (nikoliv válku) na Ukrajině nemůže zdaleka jenom Rusko.

Pokud bych připustil, že tento typ pomoci je za hranicí mé ochoty pomáhat, nabízí se otázka, co bychom dělali, kdybychom s Ukrajinou měli společnou hranici jako Slováci. Vraceli bychom ty lidi zpátky? A jak?

Takže podle mne je dobře, že jsme nepomohli Syřanům. Jsou v průšvihu, ale jsou to úplně cizí lidé (a nemám kvůli tomu špatné spaní, viz odstavec dva tohoto textu). Ale Ukrajincům pomoci musíme i za cenu závažných dopadů na naše životy, např. na naše zdravotnictví, protože nám klepou na dveře. Pokud jim nepomůžeme, příště nepomůžou oni nám. To, že nám nepomůžou Syřani, to je tady myslím každému jasné. Pomoc na takovou vzdálenost se rovná zázraku, na který vzpomínají generace,

Je samozřejmě úlohou vlády, aby pro tuto pomoc nastavila pravidla, která budou o hodně lepší, než "covidová pomoc" během posledních dvou let. Případně vyjednávala transfery uprchlíků na západ, pokud tedy někdo umí spočítat, kdy je budeme potřebovat. A je bohužel celkem jasné, že to dopadne jako vždycky.