O iluzi bohatství a zklamané důvěře

Jakožto nekvalitní a naivní člověk jsem si vždy vážil České republiky. Vnímal jsem ji jako náš domov, zemi se schopnými a poctivými lidmi a institucemi, kteří tuto zemi po roce 1989 dovedou ke stabilitě a prosperitě a udělají z ní takové středoevropské Švýcarsko, o kterém se nebude po světě tolik psát, takové nenápadné, avšak dobře fungující tajemství.

Bohužel jsem se krutě mýlil. Strašná předtucha se stala šokující realitou a Česká republika se nyní zařadila mezi země jako Argentina a Turecko, země s dvoucifernou inflací (podle ČSÚ v únoru 2022 meziročně vzrostly spotřebitelské ceny o 11,1 %). Veřejnost v ČR to patrně nechává v klidu, naopak se v médiích můžeme dočíst, že si prý máme zvyknout na ještě vyšší inflaci.

To jako vážně?? Uvědomují si všichni, co znamená dvouciferná inflace?? Pokud si každou korunovou bankovku a každý korunový peněžitý závazek (např. z dluhopisu, bankovního úvěru či vkladu, kupní smlouvy, smlouvy o dílo) představíme jako dluh, tak inflaci ve výši 11 % p.a. si lze v podstatě představit, jako by se každý dlužník každého takového dluhu ocitl v platební neschopnosti a provedl každý rok restrukturalizaci svého dluhu v rozsahu cca 10 % dlužné částky (hodnota 10 %, přesněji cca 0,0991, je dána rozdílem mezi číslem 1 a číslem 0,9009 vypočteným jako podíl čísla 100, tj. původní cenové úrovně, a čísla 111, tj. nové cenové úrovně - aktualizováno 26. 4. 2022).

Pokud by vám známý nesplatil 11 % z půjčky, půjčili byste mu snad znovu? Já určitě ne – zařadil bych si ho do kategorie nespolehlivý plátce/podrazák a nadosmrti bych mu nedůvěřoval. Sice mě krátkodobě ošidil o 11 %, ale ve výsledku tratí i on – navždy přišel o moji důvěru a nikdy ji nezíská zpět.

A stejně tak je to i s námi a naším státem, jeho měnou a se smluvními závazky vyjádřenými v Kč. Ve světle probíhajícího inflačního kolapsu se budování nového státu po roce 1989 nyní ukazuje jako jedna velká lež. Zásada pacta sunt servanda (dohody se musí plnit) byla pošlapána a zklamanou důvěru nebude snadné získat zpět, pokud ten průšvih ihned nenapravíme.

Musí to tak skutečně být?? Musíme z české měny udělat odpad (podle hesla „cash is trash“) srovnatelný s italskými lirami z doby před zavedením eura nebo s Titovými dináry z doby před jugoslávskou občanskou válkou? To opravdu chceme?? Opravdu se chceme propracovat k prosperitě pomocí podloudného odrbávání věřitelů a střadatelů?? Chceme žít v podřadné nekvalitní zemi krátkodobě uvažujících spekulativních vychcánků, kteří se nechají opít iluzí bohatství i za cenu, že zahodí vyhlídku na skutečnou prosperitu?? Copak nemá naše země ani špetku rozvážnosti a národní hrdosti??

Proč nemůže být naše země jako Švýcarsko? V únoru 2022 tam měli inflaci nejvyšší od října 2008 – 2,2 %! Od října 2008 kurz Kč proti CHF oslabil z cca 15,5 Kč na aktuálních cca 23,5 Kč, tj. CHF oproti Kč zdražil o cca polovinu! A to navzdory pokračující ekonomické konvergenci Česka vůči rozvinutým ekonomikám. Jak je to možné?? Jakým to způsobem je tedy naše země spravována?? Proč český stát nehájí zájmy českých občanů a podniků vyjadřujících důvěru v tento stát tím, že drží aktiva v Kč??

I např. oproti USD ztratila Kč cca čtvrtinu (z cca 17 – 18 Kč v říjnu 2008 na aktuálních cca 22 Kč); to přitom v době, kdy USA uplatňovaly nejuvolněnější monetární politiku v historii – úrokové sazby v podstatě na nule a hodnota aktiv Fedu, tj. zejm. dluhopisů, které Fed vykoupil v rámci experimentální politiky kvantitativního uvolňování, stoupla z cca 900 mld. USD v roce 2008 na cca 9 000 mld. USD v roce 2022.

Oproti EUR byla Kč přibližně stabilní, ovšem je třeba vnímat, že eurozóna v roce 2012 téměř zkolabovala kvůli dluhové krizi v Řecku a není jasné, zda eurozóna dokáže normalizovat svou monetární politiku, aniž by potopila své středomořské členy (slonem v pokoji je zejména Itálie). To, že eurozóna má velmi daleko k ideální měnové zóně a jde spíše o politický projekt než o smysluplný ekonomický nástroj, však rozhodně není důvodem pro to, aby český stát huntoval českou měnu.

Navíc na uvolněnou politiku Evropské centrální banky se vymlouvat nemůžeme, Švýcarsko je přece také v Evropě. Proč tedy ČR nemůže držet krok se švýcarskou inflací? Proč má ČR třetí nejvyšší inflaci v EU, daleko vyšší i než v té eurozóně s tou uvolněnou politikou?

A přitom řešení vůbec není mimo kontrolu českého státu. Stačí, aby se český stát chytil za hlavu a začal důsledně využívat všechny možnosti, které má k zajištění cenové stability, resp. k uhašení devastující inflační krize, kterou svou předchozí politikou (intervence v letech 2013 až 2018 k oslabení koruny, rozpočtové deficity, nesmyslná pandemická opatření) vyvolal.

Vždyť Česká národní banka (ČNB) má v § 2 odst. 1 zákona č. 6/1993 Sb. jasně napsáno, že „(h)lavním cílem činnosti České národní banky je péče o cenovou stabilitu.“ ČNB také např. „podporuje obecnou hospodářskou politiku vlády vedoucí k udržitelnému hospodářskému růstu“, to však pouze za podmínky, že „tím není dotčen její hlavní cíl“. V situaci dvouciferné inflace však rozhodně nelze hovořit o udržitelném růstu a je naprosto nade vší pochybnost, že jakýmikoli kroky, které nesměřují k okamžitému potlačení probíhajícího inflačního kolapsu, je v aktuální situaci dotčen hlavní cíl. Tak na co ČNB ještě čeká?

ČNB především může intervenovat k posílení české koruny. V důsledku intervencí ČNB k oslabení Kč v letech 2013 – 2018 ČNB drží devizové rezervy ve výši přes 150 mld. EUR odpovídající hromadě korun, které ČNB v rámci tohoto monetárního experimentu pustila na trh. Haló, máme tu inflační požár a nastal čas tyto umělé vytvořené koruny zase odsát z trhu! Tyto rezervy může ČNB použít k okamžitému posílení Kč, čímž ČNB rychle a účinně zakročí proti astronomické inflaci. Zda tím budou trpět vývozci, je podružné – viz výše citovaný § 2 odst. 1. Ovšem oni tím zase pravděpodobně tak moc neutrpí – zlevní se jim dovozy a i přes kritický nedostatek zaměstnanců (nejnižší míra nezaměstnanosti v historii ČR) nebudou muset tolik navyšovat mzdy v korunovém vyjádření. Navíc mohou využít kurzový hedging. Ostatně hlavním limitujícím faktorem vývozů v současnosti není nedostatečná konkurenceschopnost vývozců, nýbrž rozpadlé dodavatelské řetězce a výpadky se subdodávkami (např. čipy do aut). Není tedy od věci české vývozy trochu ochladit a (z důvodu posílení Kč) za ně zahraničním odběratelům účtovat vyšší ceny.

Dále by ČNB měla urychlit zvyšování svých sazeb. 2T repo sazba se nyní nachází cca sedm procentních bodů pod inflací (a to navíc při stále ještě možná rostoucí inflaci), což podporuje spekulaci na dluh a demotivuje od spoření. Sazby je tedy nutné navýšit, neboť jejich aktuální úroveň představuje výrazný proinflační faktor. Sazby by měly naopak být nad inflací a tím přispívat k hašení katastrofálního inflačního požáru vyvolaného dřívější nezodpovědnou politikou. Hasit dvoucifernou a stále rostoucí inflaci úrokovou sazbou kolem 5 % je podobné jako hasit oheň benzínem.

S adresováním probíhajícího inflačního kolapsu by měla také pomoci vláda a Parlament. I přes válku na Ukrajině si Česko nemůže dovolit vysoké rozpočtové schodky. To by inflaci jen dále zhoršovalo. Je proto nepřijatelné navyšovat výdaje státního rozpočtu, např. navyšováním dávek, důchodů a platů ve státní sféře. Lidem a podnikům lze dočasně proti vysoké inflaci ulevit snížením nepřímých daní (např. DPH a spotřební daň), snížením regulovaných složek energií apod. Pokud to bude potřebné k udržení rozumného státního rozpočtu, může být potřebné navýšit některé jiné daně (např. navýšit daň z nemovitostí, která je v Česku v mezinárodním srovnání velmi nízká, zavést daň z internetových transakcí apod.).

Přestože náš stát s inflací trestuhodně zaspal, je snad ještě možné situaci napravit a pokusit se navrátit občanům důvěru v tento stát a jeho měnu. Je však nutné začít jednat důrazně a ihned!