Vymazáno

Z některých míst na Zemi k nám mnoho informací nepronikne. Možná se v nich nic neděje, možná existují informační supergravitační černé díry, anebo mají mediální agentury patřičné instrukce, které zprávy přebírat a které nikoli. Tvrdit veřejně, že c) je správně, by ještě před nedávnem bylo přihláškou do Klubu paranoiků včetně předplatného na čelná místa ministerského seznamu dezinformátorů.

Jedním takovým informačně neprostupným, přitom geograficky blízkým, regionem je Švýcarsko: kdo viděl za poslední dva roky v našich mainstreamových médiích více než dvě-tři zprávy ze Švýcarska? Hokej se nepočítá. Já si vybavuji dvě: v jednom se říkalo, že si nemohou dovolit něco tak drahého jako je lockdown, a proto nepůjdou touto cestou (a taky nešli), a ve druhém se rozebíral národní problém, že firma, vyrábějící skvělé čokolády Toblerone, šetří a dělá mezi jednotlivými trojúhelníčky příliš velké mezery.

Setkají-li se Švýcaři s nějakým problémem nebo řeší-li nějakou celospolečenskou otázku, využívají tradiční institut referenda – téma se veřejně prodiskutuje, vytáhnou se argumenty, hlasování nějak dopadne, výsledek všichni respektují a to je celé.

Zapadá mi to do sebe: je trvalým zájmem české exekutivy, aby se tento způsob vládnutí a zacházení s informacemi u nás objevoval co nejméně. Aby si nikdo nemohl všimnout, že to jde i jinak než se děje u nás - bez zákazů, příkazů, hlídání, omezování a všeobecné buzerace. Švýcarská varianta viru svobody by mohla být pro Čechy zničující: rychle se šíří, obyvatelstvo proti němu nelze očkovat a zanechává trvalé následky v podobě uvažujících a sebevědomých občanů.

Setkají-li se Češi s nějakým problémem nebo řeší-li nějakou celospolečenskou otázku, využívají tradiční institut vymazání odlišných názorů z hlavních informačních proudů i z elektronických médií. Lze zablokovat účet na blogu, sociální síti anebo vypnutím celých webů. Ruku v ruce s tím jde cílené zesměšňování oponenta a ujišťování, že to je v pořádku, že to je v zájmu většiny. Téma se veřejně nediskutuje, vytáhne se jedna jednoduchá pravda a argumenty ani důkazy se neuznávají.

Každá země má prostě svoje tradice: zakazovat a ničit knihy se „závadným“ obsahem je naší národní kratochvílí. Komunisté měli knížky tzv. na indexu, středověká církev je rovnou pálila a tradice násilného umlčování sahá v českých zemích minimálně do doby dezinformačních kázání v kapli Betlémské…

Dnešní doba se všemi demokratickými výdobytky tuto nedemokratickou činnost povýšila na novou úroveň. Funkce vrchního inkvizitora znamenala podstatný skok v církevním kariérním postupu, bylo tedy zřejmé, kdo rozhodoval. Podobně i každý politruk měl své jméno. Dnes se boj s nepohodlnými názory vede z hloubi anonymity vládních paláců a na přímé dotazy novinářů si ani premiér zrovinka nemůže vzpomenout, komu tyto diktátorské praktiky patří do referátu.

Tato ne-odpovědnost komukoli za rozhodnutí brutálně porušit svobodu slova je stejně pozoruhodná jako fakt, že fyzické „vypnutí“ serverů patří do kompetence soukromé firmy.

Vše se děje ve jménu ochrany občanů před škodlivými informacemi, nevybavuji si však, že by o to někdo žádal. Zavedení (zesílení) cenzury také nebylo v žádném volebním programu žádné politické strany.

Každý zákaz publikace je špatnost, zbabělost a pohrdání ostatními. Míra tolerance tohoto zhoubného jevu českou společností je však překvapivě veliká.