T. Harrington: Covidismus kvůli nedokončené sekularizaci prvotního hříchu

Thomas Harrington je esejista a emeritní profesor hispánských studií na Trinity College v Hartfordu (USA). Působí jako badatel na Brownstone Institute, pro který publikoval text zabývající se dopady metafyzických doktrín na zvládání celospolečenských výzev:

Když se dnes zmiňuje pojem prvotního hříchu, děje se tak častěji než méně často v poněkud tajemné sféře teologických disputací a dějin. A vzhledem k nyní převážně sekulární povaze většiny západních společností je to pochopitelné a zřejmě vhodné.

Toto jasně vymezené současné zacházení s tímto konceptem – který mimochodem považuji za zajímavý a prospěšný k rozjímání na osobní úrovni – nás může každopádně zaslepit svojí enormní a vysoce konsekvenční společenskou rolí coby původce hierarchických a do značné míry autoritářských organizačních praktik v průběhu mnoha staletí.

Narodit se „padlý“, jak se říká, znamená být poznamenán nenapravitelnou křehkostí, která nás naopak žene do náručí druhých při hledání pomoci, kterou potřebujeme a chceme. Časem nás dokonce může přimět k vytvoření poměrně složitých organizací, které se věnují ochraně společného dobra těch, kdo se k nim dobrovolně hlásí.

Tak by to zatím bylo v pořádku.

Co nám dějiny ukazují, už ovšem tak dobré není, ustanoví-li skupina elit sebe sama hlavním, pokud ne jediným arbitrem procesů, na kterých se jedinec musí podílet, má-li mít naději na překonání svého údajně padlého stavu. V tomto kontextu se prvotní hřích, kterým se rozumí základní nedokonalost jedince před bohem nebo ostatními, stává jen o trochu víc než otevřeným ospravedlněním nekonečné řady rituálů navržených k posílení prosebného postavení mnohých před mocí a výsadami těch, kdo vytvářejí a vymáhají pravidla.

To je zjednodušeně řečeno tím, co katolická církev dělala nebo se o to aspoň snažila, po zhruba 1500 let před sekulární modernitou, za což se na církevní schémata vykoupení snášela rostoucí kritika samozřejmá během renesance a reformace, která přesvědčila mnohé, ne-li většinu, o její přirozené způsobilosti a schopnosti obstát.

Myslím, že nikdy není mrháním času zkusit si představit sebe sama na místě druhých, jak oni vidí svět. Kdybych například byl součástí malé skupiny lidí, kteří se díky existujícímu společenskému řádu stali pohádkově bohatými a mocnými, a viděl jsem jasné známky zániku onoho řádu na obzoru – zániku zřejmě způsobeného rychle rostoucí skepsí z mnoha stran, pokud jde o vůdčí principy jeho fungování – jak bych mohl reagovat?

Je hezké pomyslet si, že bych nahlédl do svého nitra a zeptal se sebe, co jsem já a moji kolegové oligarchové udělali špatně, že jsme ztratili důvěru lidí, že jsme je učinili tak bouřlivějšími a neuctivějšími tváří v tvář tomu, co bylo kdysi našimi většinou nezpochybňovanými příkazy na jejich chování.

Dějiny nám však ukazují, že mocní takto reagují zřídka. Většina, jako například hrabě z Olivaresu v polovině 17. století a Anthony Blinken dnes, prostě, a nakonec zcela marně, zintenzivnili metody, které do té doby používali.

Avšak jiní lidé, s lepší intelektuální výbavou, požehnaní pochopením Havlovy maximy „vědomí předchází bytí“ by se mohli pustit do radikálního přepracování kognitivních parametrů – abychom použili slavnou frázi Benedicta Andersona – „imaginárního společenství“, pro jehož vznik a udržení tolik oni a jejich kolegové udělali.

Jak to udělat? Jak přepracovat to, co kulturní teoretik Even-Zohar nazývá „náchylností“ (proneness, pozn. red.) v populacích, které se stále více odcizují klíčovým filozofickým zásadám a systémům odměn, který vy a vaši mocní přátelé řídíte?

Zdá se, že zřejmou odpovědí je vytvořit nový a naléhavý pocit křehkosti v lidech, kteří sami sebe až donedávna nahlíželi víceméně pomocí moderních paradigmat individuální svobody, autonomie, chování řízeného vůlí,..., a pak využívat svou účinnou kontrolu nad klíčovými mediálními centry společnosti k jemnému předefinování dlouhodobých praktik takovým způsobem, který postaví jednotlivce do obranných a nakonec prosebných pozic před centry moci, která vy a vaše skupinka spojenců ovládá.

Během posledních 21 měsíců jsme si například všichni zvykli mluvit o covidových „případech“ a vidět je jako indikátor značného individuálního a/nebo skupinového ohrožení blaha sám o sobě.

Do značné míry neprozkoumaná zůstává skutečnost, že většina „případů“, na které odkazujeme, nejsou vůbec žádné případy dle dlouhodobě platných zásad moderní medicíny, kde taková stanovení byla vždycky dána příznaky nemoci, kterou pak potvrdil licencovaný praktik.

Po scestně po řadu měsíců trvajícím prosazování experimentálního PCR testu coby vhodného samostatně fungujícího diagnostického nástroje, zatímco počty případů narůstaly a společenská panika rostla, WHO a CDC na konci roku 2020 skrytě opravily tento mylný dojem, dlouho poté, co se koncept pozitivního RT-PCR testu coby jasného indikátoru hrozby pro komunitu zapsal do podvědomí veřejnosti.

[Dokumenty WHO a CDC ozřejmující praktikům, aby porušili standardní lékařskou praxi a využívali jen samostatný pozitivní výsledek RT-PCR jako domnělý „důkaz“ nemoci a/nebo možnosti přenosu nemoci naleznete zde a zde.

Jako obvykle opožděný dokument WHO „holt se stalo“ vydaný v polovině prosince 2020 a aktualizovaný v lednu 2021 je k nalezení zde. Dokument CDC „Přehled testování na SARS-CoV-2 (COVID-19)“, který byl publikován 21. října 2020, který zvrátil standard svého druhu formulovaný dříve během roku a znovu potvrdil tradiční potřebu nechat symptomy řídit proces diagnostiky, onehdy používal jasný jazyk proti samostatnému využití PCR, ale byl přepsán mnohem mlhavějším slovíčkařením.]

Nyní jsou najednou výsledky z notoricky kazového a experimentálního RT-PCR testu (nezapomeňte, že je nasazován na základě povolení k experimentálnímu užití), který téměř plošně probíhá s počtem cyklů známým všem autoritám na pozicích těch, kdo vytvářejí postupy, včetně samotného Fauciho, že produkuje požehnaně falešných pozitivit, byl přijat médii a časem bohužel většinou z nás jako potvrzení zdravotních problémů, podléhající drakonickým omezením osobních svobod.

Na tom, že v naprosté většině případů nebyly žádné příznaky a ve skutečnosti žádný lékař nikdy nepotvrdil přítomnost nemoci, najednou nezáleželo.

[Zde je stručná informace FDA, která uvádí (na s. 38), že všechny relevantní genetické struktury, které se vyskytnou pod počtem cyklů (Ct) 40 a níže, mají být považovány za pozitivní výsledek. A zde je video, kde Fauci (ve 4:22) ovšem říká, že nic nalezené nad Ct 34 by nemohlo být považováno za spolehlivý pozitivní výsledek.

Četné další studie naznačují, že by měl být podobný strop pro spolehlivé výsledky. Jiná studie ovšem navrhuje, že mezní hodnota by měla být dokonce níže, s ohledem na to, že při Ct 25 četnost infekcí verifikovatelná testováním „v kultuře“ byla pouze 70 % a při Ct 30 klesla na 20 %.

Je zajímavé poznamenat, že když se začaly objevovat takzvané průlomové případy – infekce, ke kterým dochází u těch, co byli očkováni –, tatáž vláda, která nařídila praktikům, aby na genetický materiál, který se vyskytne po Ct 40 nebo dříve nahlíželi jako na pozitivní, který tak mohly úřady využít k omezování základních osobních svobod, nyní říká, že bude zkoumat pouze průlomové pozitivity generované na úrovni Ct 28 a méně.]

Tito dokonale zdraví lidé byli nyní považováni za „padlé“ ve zdravotním smyslu a v zásadě jim bylo řečeno, že jediný způsob, jak mohou být vykoupeni, to znamená, že jim bude dovoleno obnovit svá plná ústavní práva, je následovat směr „rehabilitace“ svévolně určené úřady a vymáhané pod hrozbou sankcí.

Mohla by touha převrátit základní předpoklady moderní demokracie – že lidé přicházejí na svět ve víceméně existenčně dostačujícím stavu a že svoboda je přirozené právo a nikoliv výsada – prostřednictvím strategického vydávání stigmat být ještě jasnější?

Základem pro další usnadnění tohoto občanského upozadění velkých částí populace byla fikce rozšířeného asymptomatického přenosu virů typu SARS. Jak Anthony Fauci, tak Maria Van Kerkhove z WHO, než je někdo zjevně přesvědčil, aby svůj příběh změnili, bez pochybností potvrdili, že bezpříznakové přenosy virů, jako je SARS-CoV-2, jsou mimořádně vzácné.

Ale proč publikovat tento do značné míry nezpochybnitelný vědecký fakt – jasně potvrzený mimo jiné v masivním čínském šetření této záležitosti a publikované v listopadu 2020 –, když můžete mít přízrak všudypřítomné infekce, tedy přízrak osobní „padlosti“ visící nad většinou společnosti?

Tato bajka o masivním asymptomatickém přenosu byla a je zvláště užitečná při zajišťování toho, aby mladí byli přivedeni do vznikajícího paradigmatu, že osobní svoboda není nezcizitelné právo, ale privilegium podmíněně udílené technokratickými elitami.

Přestože média se od prvního okamžiku snažila covid klamně vylíčit jako hrozbu nezávislou na věku, ani ten nejvíce nechápavý člověk věřící klamům mainstreamových médií si nemohl nevšimnout, že nemoc si svoji daň vážného průběhu a smrti vybírá především u seniorů.

Odpovědí na tento „problém“, který byl děsivě zmapován v tzv. „panic paper“ (strategickém dokumentu pro vyvolání paniky, pozn. red.) uniklém z tajných jednání německé vlády na počátku epidemie, bylo vštípit dětem myšlenku, že kvůli údajnému fenoménu asymptomatických přenosů by pokračující využívání běžných svobod neomezených vnějším režimem kontroly mohlo vést ke smrti lidí, které nejvíce milují a potřebují.

Toto emocionální vydírání založené na vědecké fikci – a navíc známé nejvyšším autoritám od samotného počátku – stálo za absurdními politikami zavírání škol v této zemi i v zahraničí za poslední rok. A to navzdory skutečnosti, že studie o školním přenosu z řady evropských zemí toto vyvrátily už v květnu 2020.

Z pohledu ekonomických a vládních elit, které mají obavy ze ztráty svých zakořeněných výsad, není nic nebezpečnějšího než vytváření dobrovolných sítí solidarity mezi lidmi.

A historicky, školy v tomto procesu hrály naprosto zásadní roli. Samosebou, když se jedná o první místo, kde objevujeme nápady a koncepty jiné než ty, které jsme se naučili u jídelního stolu nebo v kostele, kde se učíme překonávat třenice, které může tento střet myšlenek vyvolat, a to prostřednictvím uměřeného dialogu. Stručně řečeno, školy jsou místem, kde děláme první krok k tomu, abychom se stali politickými bytostmi.

Když se na to podíváme v tomto světle, mohlo by pro tytéž elity existovat něco lepšího než mít děti uvázané doma před obrazovkou a zásobované „behaviorálními šťouchanci“ než na hřišti, kde objevují různé způsoby myšlení svých kamarádů a známých, a rozvíjejí způsoby, jak vytvořit pouta sociální solidarity, která by jim nakonec mohla umožnit postavit se zakořeněným centrům moci?

Může být pro zajištění tohoto nezbytného stavu odcizení něco příhodnějšího než vycvičit studenty, aby své naprosto neškodné spolužáky viděli jako trvale nebezpečné přenašeče infekce, a to natolik nebezpečné jiným, že jejich obličeje, o jejichž výrazu víme, že jsou absolutně zásadní k rozvoji empatie a sociální inteligence u mladých, musely být zakryty?

To vše nás přivádí k záležitosti covidu a přirozeně získané imunity.

Jedním ze základů moderního marketingu, podobně jako oněch systémů postavených na prvotním hříchu v minulosti, je neustále připomínat lidem jejich základní nedostatečnost před základními životními výzvami. Ačkoliv to má četné verbální a sémiologické podoby, mantra „jsi porouchaný a my jsme tu, abychom tě opravili“ leží v jádru mnoha, ne-li většiny kampaní k přesvědčování spotřebitelů.

V posledních několika desetiletích se farmaceutické společnosti lačnící po vytváření nových center zisku na značně nasyceném trhu (z pohledu produktů nezbytných pro základní přežití a prodloužení života) vytrvale vracely k tomuto základnímu přístupu.

Samosebou štědře využívaly reklamu, kterou si mohli dovolit na základě jejich enormní ziskovosti, aby jak přímo přesvědčily spotřebitele o jeho nebo její skutečné nebo imaginární slabosti. Také využívali ticho korporátních novinářů, nezabývajících se pravdivostí těchto tvrzení o lidské nedostatečnosti, získané výhružkami, že připraví jejich mateřské společnosti o své masivní nákupy reklam, zajdou-li investigavci příliš daleko.

V průběhu 21 měsíců je stále se opakující zprávou v tisku, že SARS-CoV-2 je zcela „nový“ virus, o kterém se ví jen velmi málo, a proto musíme postupovat s nejvyšší opatrností cestami, které maximálně vylučují rizika, začínajíce ve skutečnosti z bodu nula, pokud jde o vědecké předpoklady, a tedy přístupy k léčbě.

Pro řadu vědců s renomovanou způsobilostí a/nebo prestiží je to ovšem zjevně absurdní. Lidé zkoumali koronaviry po desetiletí a víme hodně jak o nich, tak o obrovských podobnostech, které mnohé, ne-li většina sdílí. Tato skutečnost je výmluvně potvrzena faktem, že Corman a Drosten, němečtí vědci, jejichž narychlo přijatý článek vytvořil protokol pro RT-PCR testovací metody, které se v současnosti používají pro detekci infekcí SARS-CoV-2 po celém světě, spoléhal nikoliv na existenci genetického materiálu z tohoto „nového“ viru při vytváření testu, ale spíše SARS-CoV z roku 2003 díky tomu, že, jak upřímně připouštějí, je mezi těmi dvěma viry „blízká genetická příbuznost“.

Vědci také dlouho věděli o mimořádné schopnosti lidského těla vyvinout si robustní a dlouhodobou křížovou imunitu prostřednictvím protilátek a T-lymfocytů na četné varianty daného koronaviru, což je schopnost, kterou má velmi málo, pokud vůbec nějaká z nově vyvinutých experimentálních vakcín, nebo by dle očekávání měla mít.

Ve skutečnosti se poté, co se podařilo tyto základní skutečnosti udržet mimo mainstreamový tisk na základě blufů „jen-nevíme-dost-o-tomto-zcela-novém-viru“ a/nebo „záležitost-reinfekcí-je-stále-velmi-nejasná“, důkazy o těchto dávno poznaných imunologických schopnostech se začaly objevovat ve vědecké literatuře o SARS-CoV-2.

Pokud by úřady a jejich služebníci v médiích měli ve skutečnosti zájem na tom, aby se tato země a další postavily na nohy co nejdříve, tato zpráva, nebo bych snad měl říct dlouho známá skutečnost, podobně jako fakt, že pro kohokoliv pod 65 jsou šance úmrtí na covid skutečně mizivé a pro děti a mladé dospělé praktický žádné, by byly široce vytrubované.

Místo toho jsou ti, kdo tato fakta přinášejí, tak jako Martin Kulldorff z Brownstonského institutu, když vyřkl samozřejmou pravdu, jako že „žádná vakcína není pro kohokoliv“, zjišťují, že je jim intenzivněji bráněno vyjadřovat své názory na sociálních sítích.

Aby toto do očí bijící potlačení dobrých zpráv o přirozené imunitě bylo ještě dráždivější a upřímně řečeno alarmující, je paralelní kampaň, která má naznačit, že vakcíny samy o sobě poskytují přesně takovou šíři a dobu trvání imunity, jako je známo, že poskytuje přirozená imunita.

Jak jasně ukazují žádosti o povolení k nouzovému užití pro tyto vakcíny, potvrzené následnými daty, žádný z výrobců přímo netvrdí, že tyto vakcíny ochrání před infekcí nebo přenosem viru. Jediným tvrzením, které činí, je v oblasti snižování závažnosti následků u těch, kdo se nakazí.

Konečně je tu otázka neznámých účinků ne zcela vyzkoušených a experimentálních vakcín. Důrazná varování o možných velmi negativních účincích na zdraví těch, kdo prodělali covid, mRNA vakcínami, vydali mimo jiných doktoři Peter McCullough, Hooman Norchashm a Patrick Whelan.

Když o tom přemýšlíme, nelze si nevšimnout absurdního dvojího metru ve hře, pokud jde o uplatňování zásady předběžné opatrnosti u covidu.

V naší současné realitě lze zásadu předběžné opatrnosti vždy použít k omezování lidských svobod, i když ohrožení je, jak jsme viděli, prokazatelně malé a ve prospěch technik, o kterých se říká, že slouží k prevenci (roušky a uzávěry), není žádná robustní vědecká báze, které by potvrzovala jejich účinnost.

Ale dovolávat se zásad předběžné opatrnosti tváří v tvář ne zcela otestovaným vakcínám, injekcím očividně ne potřebným pro většinu společnosti, produkovaným společnostmi hnanými tvorbou zisku, které si zařídily kompletní imunitu ohledně škod způsobených jejich produkty, má být znamením šílenosti lidí, kteří jsou jasně „antivědečtí“.

Když se nezaujatě podíváme na způsob, jakým se zachází s fenoménem covidu, je jasné, že nestojíme ani tak proti masivnímu biologickému ohrožení přežití lidstva, ale spíše proti sladěnému úsilí „kultury plánování“ ze strany bohatých a vládních elit napříč euroamerickým světem a dost možná i mimo něj, aby se obešel základní předpoklad demokratického vládnutí současné doby – že vlády pracují pro lidi a nikoliv naopak – a nahradil se vztahem závislosti, v rámci něhož technokratické elity, tak jako knězi a arcibiskupové středověké církve, kteří spolupracovali s velkopány, by měly účinně řídit většinu, ne-li všechny aspekty života jednotlivce.

A pokud to všechno zní jako jalové řeči, rád bych vás upozornil na to, co velmi seriózní badatelé role propagandy v kultuře, jako je Jacques Ellul, řekli o hloubce jejího dosahu do našich životů, a připomněl vám odpověď, kterou obvykle poskytuje velký učenec „deep politiky“ Michael Parenty, když ho obviňují, že je tzv. „konspirační teoretik“:

„Alternativou je věřit, že mocní a privilegovaní jsou náměsíčníky, kteří nehledí na otázky moci a výsad; že nám vždycky říkají pravdu a nemají před námi co skrývat, i když se tolik skrývají; že když ačkoliv většina nás obyčejných lidí se vědomě snaží prosazovat své zájmy, zámožní to nedělají; že když ti nahoře využívají sílu a násilí po celém světě, je to jeden z chvályhodných důvodů; že když vyzbrojují, cvičí a financují tajné akce v mnoha zemích a pak nepřiznají svoji roli v takových činech, je to omylem, opomenutím nebo dokonce skromností; a že je pouhou shodou okolností, jak politiky národní bezpečnosti tak konzistentně slouží zájmům nadnárodních korporací a systému kumulace kapitálu na celém světě.“

Rozumím psychologickému reflexu, který vede mnoho, ne-li většinu lidí k tomu, připisovat v podstatě neškodné motivy těm, kterým jsme přisoudili nepřiměřeně velký díl peněžní a politické moci a implicitní právo formulovat napříč přijímané představy společenské „pravdy“. Je to stejný reflex, který většině brání v tom, abychom připustili fakt, že naši rodiče můžou být zlí a amorální obchodníci, nebo ještě hůř, pedofilové a vrazi.

Faktem ale je, že existuje malý počet rodičů, kteří přesně takto jednají, a předstírat, že to tak není nebo nemůže být, jim nezabrání, aby ubližovali dalším lidem. Život je ve své podstatě krásný. Chceme-li však tuto krásu uchránit a předat ji našim dětem, musíme být jako zralí dospělí připraveni vidět a konfrontovat autoritářské kampaně donucování a sociální kontroly, když je máme před nosem.

Publikováno s laskavým souhlasem autora.