„Víra ve vědu“ projevem kritického myšlení, nebo jeho absence?

Překvapivě i Tomáš Feřtek z EDUinu si pro Respekt všímá, že podléhání tzv. dezinformacím je všude ve světě stejné. Tedy i tam, kde se vzdělávání dlouhodobě zaměřuje na schopnost kritického myšlení. Nevidí pak jako přiměřené očekávat, že výuka této kompetence nám s „bojem proti dezinformacím“ pomůže. Sám se přitom zastavuje u skutečnosti, že jediný možný odborně správný pohled na nějaký komplexní jev zřejmě neexistuje, protože sami odborníci – kterým schopnost kriticky myslet nelze upírat – mají problém s nalezením shody. To mu ovšem nebrání jako jasný příklad podlehnutí dezinformacím uvést osobu exprezidenta Václava Klause za jeho roušku staženou pod nos a ve svém pojednání celkově dospět k závěru, že řešením je nikoliv spoléhat na kritické myšlení, ale budovat důvěru ve stát a jeho orgány. Odkazuje na zkušenost Skandinávie, kde to funguje, což je pikantní právě v kontextu s rouškou Klause podlehnuvšího dezinformacím: Bylo to právě Švédsko, které roušky nevyužívalo jako nástroj pro zvládání čínského viru z důvodu nedostatku důkazů o jejich efektivitě, a dokonce jejich nošení některým státním zaměstnancům zakazovalo.

Přesto stojí za to pozastavit se nad ústřední tezí „je třeba získávat důvěru ve stát, protože pak jsem ochotný nést riziko ve věci, které sám nerozumím“. Jediným křiklavějším případem absence kritického myšlení, než je „dezinformátorsky konspirační“ apriorní odmítnutí všeho, co přichází od státu – protože stát chce občana ovládnout a zotročit –, je právě stejně tak apriorní rezignace na kritické přezkoumávání postupů státu a přijetí všeho, co je požadováno – protože stát přece jedná jen ve prospěch každého jednotlivého občana a jeho blaha. Toto vzdání se potřeby samostatně posuzovat a vyhodnocovat kroky státu je pak mnohými performativně proklamováno ve formě důsledného vymezení se vůči dezinformační scéně výroky typu „věřím ve vědu“ nebo statusovým veřejným přihlášením se k očkování nebo boji proti klimatickým změnám. Nejde ale jen o samotné signalizování ctnosti a potřeby zařadit se mezi ty „správné“ nebo opovrhnout těmi „špatnými“: Deklarovaná „víra ve vědu“ odkazuje potřebu věřícího nasytit svoji (evolučně danou) potřebu náboženského vyznání tam, kde z různých důvodů došlo k opuštění klasických metafyzických náboženství.

Věda není chápána jako nástroj postupné konvergence poznání k pravdě, která se blíží tak, že kriticky zkoumáme hypotézy na cestě a dáváme z ní bez emocí ty z nich, které se ukazují jako neplatné. A to i s vědomím, že si, jako už mnohokrát předtím, připustíme omezené možnosti, které jako lidé máme. Není chápana jako efektivní metoda, které se vyplatí důvěřovat, i když ne každou otázku jsme schopni zodpovědět a každé řešení nalézt. Naopak je vyžadováno absolutní přijetí aktuálního chápání stavu věci jako konečný status quo a jakékoliv pochybnosti jsou odmítnuty právě jako projev vstoupení do černé zóny dezinformací, nedostatečná loajalita pro „správnou“ věc a nedostatečná důvěra těm „správným“ odborníkům. Není s podivem, že k absolutním interpretacím aktuálního vědeckého poznání a jeho velmi extenzivnímu výkladu mají největší tendenci právě ti, kdo vědu nepovažují jen za nástroj poznání a pomocníka rozvíjejícího možnosti lidské bytosti, nýbrž za nástroj sloužící k ospravedlnění a vymáhání společenské změny, odstranění starého, vadného uspořádání a jeho náhradu novým, „vědecky“ optimálně prefabrikovaným. Jen tentokrát to není některý z bohů, kdo si zásah přeje, ale „objektivní“ věda a „nezávislí“ odborníci, o jejichž stanoviscích se nepochybuje podobně jako o těch stvořitelových.