Manifest konzervativního ateismu

Skoro jako ateistův paradox by se dala označit zajímavá souhra skutečností, že v evolučních teoriích zběhlí ateisté mají nezřídkavý sklon poznané principy vytlačovat a popírat v rámci své hodnotové orientace a politických stanovisek. Koneckonců i ateistický „guru“ Richard Dawkins je toho názoru, že přistupovat na přirozený výběr je thatcherovské (no fuj!) a obecně by na světě bylo vůbec lépe, kdyby přestala zítra všechna náboženství existovat. Do určité míry je ale odmítnutí motoru evoluce poté, co ho objevíme a popíšeme, podobným řezáním větve, na níž sedíme, jako by se odborník přes zoologii rozhodl přestat dýchat vzduch jenom proto, že se mu hnusí, že vzduch dýchají i ostatní živočichové (jak neestetické).

Neochota automaticky přijímat neověřená, případně neověřitelná tvrzení jako pravdivá není samozřejmá. Ta skupina ateistů, která je vybavena důsledným kritickým myšlením, přestavuje okrajovou, odchylnou skupinu v rámci lidské společnosti. (Jistě existuje i velké množství ateistů, kteří jsou ateisty, protože prostě nebyli indoktrinování, ale o těch teď řeč není.) Zdá se být poměrně samozřejmé, že odmítnutí existence libovolného z bohů, které člověk kdy stvořil (abych se dotkl Ludwiga Feuerbacha), je záležitostí obyčejné intelektuální poctivosti, nicméně potíž je zřejmě v tom, jestli se jedná o krok stejně tak přitažlivý pro samotný přirozený výběr.

Nejen skeptička Věra Nosková ve své Obraně a chvále ateismu poctivě přiznává, že potřeba věřit je v lidské společnosti většinová, a tedy přirozenější než skepse, ale existenci mozkového hardwaru vyhrazeného pro víru potvrzuje i moderní neurologie. Evoluční věda připisuje náboženství podstatný podíl na vzniku a stabilitě společností, což například v rozsáhlé syntetické studii Evoluce náboženství: Jak kognitivní vedlejší produkty, metody adaptivního učení, okázalost rituálů a skupinová rivalita vytvářejí hluboké vazby k prospolečenským náboženstvím shrnují Scott Atran a Joseph Henrich. Jsou zmíněny tři konvergenční procesy. Jednak, coby evoluční vedlejší produkt, se projevuje naše touha vidět „ve všem“ nějaký záměr, což umožňuje šíření tezí, které jsou mimo rozumné očekávání. Dále, existence rituálů zahrnující nákladné signalizování (známé na případu pavích per) prohlubuje na základě naší psychologie vazbu jak k nadpřirozeným činitelům, tak k náboženským komunitám. A v neposlední řadě, existence náboženství zvyšuje v rámci soutěže mezi společenstvími spolupráci uvnitř skupin.

Dostáváme se tak zpět k paradoxu, kdy lidé, kteří díky svému kritickému myšlení a schopnosti vhledu dokážou sice přesně popsat, že společenství jedinců, která jsou formována náboženstvím, jsou stabilnější než bezbožná společenství, a tedy udržitelnější, ale současně nejsou ochotni se daného „intelektuálně nepoctivého“ panoptika účastnit. Opět se nabízí analogie například se získaným poznáním, že musíme vylučovat, kdy ale současně odmítneme tyhle smradlavé věci osobně dělat.

Ateisté nemají na rozdíl od mnohých věřících většinou problém pochopit význam a jedinečnost svého života, na druhou stranu ale v důsledku intelektuální rebelie proti sobeckému genu chápou záměrně pojem život v úzkém slova smyslu života jednotlivce, což vede k evolučně fatálním důsledkům. Jednak nejsou ochotni ve prospěch „sobeckého genu“ obětovat život, tedy položit jej ve prospěch svého společenství, ale především nevnímají princip, z něhož vzešli – reprodukci, jako jakýsi „ultimátní imperativ“. Přitom právě ta dává prostřednictvím potomků našemu sobeckému genu, a tedy i nám život věčný. Neochota k vlastní reprodukci znamená kromě vědomého vzdání se účasti na přirozeném výběru především popření principu, ze kterého vzešla vlastní existence jednotlivce.

Nelze samozřejmě předpokládat, že by sobecký gen v rámci soutěže přirozeného výběru mohl spoléhat na uvědomělou reprodukci, a tak se postaral o to, že máme rádi sex. Stabilizaci společností prostřednictvím (nadpřirozenou autoritou nařízeného) omezeného užití sexu ve prospěch potomstva (typu „sex až po svatbě“) pak zajistilo náboženství. Na skutečnosti omezování sexuality náboženstvím se dobře demonstruje jeho represivní charakter, nicméně slast a strast jednotlivce jsou z hlediska úspěšnosti sobeckého genu málo rozhodující. V souvislosti s lidskou sexualitou je jistě možné oprostit se od omezování sexu na dobu až po svatbě díky existenci antikoncepce. Má-li pak tento nástroj plánovaného rodičovství (!) vyblokovat přirozenou pudovou motivaci k reprodukci, a nesloužit z pohledu sobeckého genu jako vražedný koktejl, musí funkci pudů převzít rozum. Což je jeden ze závěrů apelujících na ateisty, který bude dále zobecněn.

Individuální potřeba náboženské víry jakožto přirozená potřeba jednotlivce je od člověka obtížně dělitelná, nicméně je možné tuto potřebu saturovat „nenáboženskou spiritualitou“, jak o ní mluví Sam Harris, případně fascinací existencí jako takovou, jak o ní mluví Richard Dawkins. Protože popsatelná krása existence je působivější než nepopsatelné nadpřirozeno. Popsatelná krása jedinečnosti vlastního života, který vzešel od našich rodičů a může být dále darován našim dětem, je působivější než strašidelně nepopsatelný posmrtný život.

Jako nebezpečné se na druhou stranu jeví ideologické nasycení potřeby víry kvazináboženstvími, ať už se jedná o totalitní ideologie typu komunismu nebo nacismu, tak o jakýsi humanistický dogmatismus nebo fanatismus. Nebezpečné jednak z hlediska zavlečení represe, která je jedním z důvodů ateistické (nebo přesněji antiteistické) averze vůči náboženstvím. Dále pak nebezpečné z hlediska důsledného popření přirozeného výběru kvůli přijetí onoho „nad člověka povýšeného“ humanismu, podle něhož je nutné i v subjektivní rovině považovat cenu života babičky kdesi v Indonésii za rovnou ceně života babičky vlastní. V kontextu s migrační krizí se pak takový imperativ projevuje povinností pomáhat komukoliv (domněle) potřebnému i za cenu vlastního ohrožení.

Byla ale řeč o odmítnutí náboženství jako takového, protože se jedná v první řadě o konstrukt založený na nepravdivých předpokladech boží existence. S vědomím významu náboženství pro vznik a stabilitu společenství nezbývá ateistovi, který nechce být pouze odchylkou v rámci společenského hlavního proudu (věřících) a současně netouží po kolapsu nebo totalitě, aby principy, které společnostem věřících jedinců kolem jednoho náboženství dává evoluční výhodu, přijal za své. To se týká jak rituálů, a to i těch, které společnost vytvořila třeba ještě jako nábožensky formovaná, tak i pěstovaného vztahu a loajalitě ke komunitě (a to podle principu košile blíže než kabát – rodina blíže než vlast, vlast blíže než civilizace, civilizace blíže než svět). V tomto případě se ale logicky bude lišit ateistova situace, protože apel na soudržnost u něj nevyplývá z iracionálního náboženství (násilného hodnotového „outsourcingu“), ale z jedincova uvědomění. Toho nelze dosáhnout bez kvalitního vzdělání a především ztotožnění se s poznaným principem přirozeného výběru a principem zachování vlastního života i po smrti prostřednictvím reprodukce.

Pokud má být ateismus zachován – konzervován, a to ne jako exotika, ale jako hlavní proud, a ateistické společnosti překonávat společnosti náboženské, musí „osedlat“ principy, které náboženství dávají v rámci přirozeného výběru sílu, tedy být konzervativní.