Mantra appeasementu 2022: „hlavně jednat“

Tolikrát se už objevil postoj, že v dané chvíli je třeba především sednout k stolu a jednat. Většinou takový „osvícený“, rádoby pragmatický („nehysterický“, „nepřilévající olej do ohně“) návrh přichází ze strany těch, co byli přesvědčeni, že Rusko je „just another“ mírumilovná země a Putin by na Ukrajinu určitě nezaútočil, nanejvýš „ochrání“ Donbas před „washingtonskými loutkami z Kyjeva“.

Současné „válka není řešení, musí se jednat“ je korekcí postoje „Putin je v pohodě, beztak jsou na Ukrajině náckové“. Je třeba si tedy připomenout dvě základní věci: Konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou není „férovkou“ mezi dvěma kohouty na jednom smetišti, co se nedokázali domluvit, a tak to odnese civilní obyvatelstvo. Konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou je naprosto přímočarou jednostrannou ruskou agresí vůči suverénní Ukrajině.

Druhá základní věc je, co jsou požadavky obou stran: Zatímco napadený požaduje, aby se agresor sebral a zmizel z jeho země, požadavek agresora je stále stejný: aby se suverénní stát nejen přestal bránit, ale vzdal se i schopnosti bránit, aby se vzdal své demokraticky zvolené reprezentace a navíc i svého území. O čem se tady má jednat? Kde leží „zlatá střední cesta“, která uspokojí násilníka i oběť?

Mezitím pokračuje páchání válečných zločinů i zločinů proti lidskosti (střelba po civilistech a nemocnicích) ze strany ruských okupantů. Jsou to přitom oni, kdo můžou válku okamžitě ukončit, pokud přestanou střílet. Protože pokud přestanou střílet Rusové, skončí válka. Pokud se ovšem přestanou bránit Ukrajinci, skončí Ukrajina.

Všichni ti, kdo dnes zkoušejí sehrát roli futrálu reálpolitiky a pragmatismu a ohánějí se vzletnými slovy o míru (zatímco na Ukrajině umírají nejen muži, ale ženy i děti, a to i za naši budoucnost), sehrávají roli Chamberlaina a Daladiera. Paradoxně se jedná o tytéž lidi, co v minulosti nejintenzivněji kritizovali Západ za jeho slabost.