Kdo se dohrabe do Právnické síně slávy?

Web Advokátní deník má stále nadpis vyveden v barvách kontejnerů na tříděný odpad, je to jeden z několika důvodů, proč jsem jej již řadu týdnů nenavštívila. Na barevné označení plastu a papíru mám totiž poměrně silnou alergii. Dalším důvodem je fakt, že tam málokdy najdu něco zajímavého ke čtení. Občas se ale aspoň zasměju. Tak tomu bylo i dnes.

Dopoledne jsem okopávala zahradu a zbavovala ji plevele, kterému se teď, když na jižní Moravě konečně zapršelo, začalo zase dobře dařit. Zasela jsem další dýně, ředkve a salát a kochala jsem se pohledem na bujné brambořiště. David skládal vyschlé dřevo, které jsme v týdnu pracně dovezli, aby bylo v zimě co do kamen. Doma mi pak manžel sdělil, že prý se zase konal "galavečer" Právník roku. Neváhala jsem a na web Advokátního deníku tedy zase jednou zavítala.

Právník roku je celkem srandovní akce, na kterou se vyplatí jít snad jen tehdy, když se chcete nacpat levnou šunkou a nalít ještě lacinějším vínem. Akce mi zkrátka k srdci nepřirostla, ale to je tím, že já celkově neoplývám úctou k advokátům, soudcům ani jiným právníkům. Letos byly komické prvky ještě zdůrazněny, neboť do "Právnické síně slávy" byl vyslán bývalý předseda ČAK Vladimír Jirousek. Na Advokátním deníku jsem si mohla přečíst ódy na pana Jirouska:

„Advokacie se pod jeho vedením chránila právní stát, vyjadřovala se k otázkám demokracie, solidarity a také samozřejmě hájila velice pevně tradiční advokátní hodnoty. Do Síně slávy byl uveden advokát, který si to plně a rozhodně zaslouží,“ doplnil i bývalý předseda ČAK a nyní děkan Fakulty právnické Západočeské univerzity JUDr. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D.

Mně osobně se rozhodně líbí Jirouskovy "vykůlené" kníry, ale z jeho názorů na právní stát se mi dělá celkem šoufl. Když jsme v březnu 2020 jako první právníci podali žalobu na nouzový stav a nehorázná opatření likvidující všechno, čeho jsme v oblasti lidských práv dosáhli (tehdy jsme to ještě z naprosté hlouposti a naivity mysleli vážně a věřili jsme, že přece svoboda, právo a dobro musí zvítězit), Jirousek neváhal napsat mj. následující:

Jenže vedle zmíněných aktivit a Koronaporadny máme i „koronavirovou“ žalobu, která samozřejmě a bez ohledu na počet svých „reprezentantů“ vzbudila náležitou mediální pozornost. A jestliže k vlastnímu podání žaloby přičteme i související aktivity jejích tvůrců, kteří prostřednictvím osobních výzev zasílaných elektronickou poštou vyzvali mimo jiné i ústavní soudce „k veřejné podpoře v souvislosti s věcí, v níž mají (pozn.: žalobci) postavení strany v probíhajícím soudním sporu“, nemohu jinak, než efekt a žádanou efektivitu „koronavirové“ žaloby z lůna Mgr. Davida Záhumenského a jeho manželky přirovnat k efektu a efektivitě výstřelu z Aurory. Obávám se, že na tomto místě nejmenovaný ústavní soudce, který se v dané věci obrátil na ministryni spravedlnosti s tím, nechť jako oprávněný orgán posoudí „toto nevhodné chování“, má právem o důstojnosti jednání jmenovaného advokáta jinou představu než on.

Podobně „reprezentativní“ jsou v této chvíli (!) odborné úvahy na téma „zdali usnesení či rozhodnutí“ se závěry o budoucí vymahatelnosti sankcí (JUDr. Jiří Vaníček). Medvědí službu kreditu advokacie odvádí též ti kolegové, kteří momentálně nemají lepší nápady než nabízet potenciálním klientům zastupování proti státu o náhradu škody, případně, když podobná podání už přímo koncipují. Jistě, všichni advokáti jsou vysokoškolsky vzdělaní a jako takoví by měli být součástí elity společnosti. Avšak jak známo, stupeň vzdělání není sám o sobě samospasitelný. Dovoluji si připomenout tato stále platná slova TGM, kterým se kdekdo zaštiťuje, ale málokdo se jeho principy řídí: „Požaduji-li pro demokracii vzdělání, nepožaduji jednostranného intelektualizmu, nýbrž vzdělání zároveň mravního, vzdělání prodchnutého mravními ideály“ (Světová revoluce, kap. X/ Demokracie a humanita). Když nic jiného, určitý typ advokátů si tímto dovoluji požádat o zdrženlivost a ve vztahu k všeobecně známé situaci, k přiměřenému a relevantnímu užívání jejich právních vědomostí.

S tím, že jsem jenom manželka advokáta a ne člověk, jsem se za ty roky už smířila, je to docela lhostejné v tom všem děsivém, co se s naším světem stalo a děje. S tím, že se někdo, kdo zastává podobné názory, doškrábal do Právnické síně slávy za to, že pod jeho vedením advokacie chránila právní stát, se asi budu smiřovat o něco hůř. Svědčí to totiž o tom, že se časy nikdy nemění a že není v co doufat.

Ostatně není sám mezi advokáty, kdo zastává podobné názory. Taková Jana Zwyrtek Hamplová, rovněž kdysi právnička roku, nyní kandidátka do Senátu, si v dubnu 2020 myslela následující:

EU vytáčí každého rozumného člověka skoro vším, protože je vždy tak kilometr pozadu, o to více je však drzá (paní komisařka Jourová má nyní například v náplni hodnotit, zda některá opatření některé evropské země nejsou proti evropským pravidlům, až má člověk chuť jí vzkázat, ať si tato pravidla strčí někam, hlavně aby to, co země vymyslely, zabralo, a ona ať jde dělat něco pořádného – kdo to tu říkal, že jsou potřeba síly na pole?), a obdobně každého rozumného člověka vytáčí výroky některých lidí, v nichž cítíme něco shnilého mezi řádky (buď jim jde o politiku nebo o „prachy“), a do toho přicházejí oni věrozvěstové s tím, že je ohrožena demokracie, protože jsou zase zavřeny hranice, a lidé, považte, jsou nuceni respektovat nějaká pravidla. V době vážné pandemie se z důvodu gest draze bourají sochy, dělají provokující zabíjačky, chodit bez roušky se málem považuje za protest proti vládě, a pomalu začíná bujet nálada, že vše, co se udělalo, bylo zbytečné, protože „vy znáte ve svém okolí někoho nakaženého?“. Svatá prostoto – paradoxně účinná karanténní opatření nakonec způsobí, že budou označena za zbytečná, protože tu nemáme desítky tisíc nakažených a tisíce mrtvých. Zbytečná by přece byla tehdy, kdyby tu ti nemocní a mrtví byli... Takže když tímto argumentem nejde moc mávat, protože je snadno vyvratitelný (neb opatření včetně uzavření hranic zafungovala), začalo se mávat údajně pošlapávanou demokracií. Je to snadné, chytlavé, všichni ještě máme v paměti dobu skutečně zavřených hranic, takže proč nedat omezení do souvislosti s tímto krásným slovem, které je nám všem drahé...

Dávejme hlavně pozor, zda nejde těm, kteří mluví o ohrožení demokracie, ve skutečnosti o politický boj a politické body pro sebe sama. Zda nejde těm, kteří zaměňují respektování pravidel za diktaturu, hlavně o vlastní zisky. Zda zkrátka všichni moc nekalkulují, a nezapomínají na to, že i oni mohou skončit na ARU jako britský premiér...

Ale ono to strašení prostě nefunguje. Kdo zažil totalitu, ví, že to, co se děje teď, žádná totalita ani nakročení k ní není, a aby pár měsíců nefungování ekonomiky položilo vše navždy, to je taky hloupost. Když se k tomu poté dostanou schopní lidé, vyhrabeme se z toho. A až z toho budeme venku, klidně kritizujme, co tato vláda zkazila, aby se to už nikdy hlavně neopakovalo, a co nám přinesla slavná EU a co s ní dál, a jak nám pomohly ty žaloby na zavřené hranice a vyhlašování nouzového stavu.

Jak je vidno, advokáti se moc pěkně shodli na tom, kdo je idiot a co je správné a že právní stát se nejlépe hájí tak, že mlčíte a přikyvujete, jakkoliv později někteří převlíkli kabáty. Možná, že nakonec jsem ta divná vážně já. Proto je nejlepší, když se budu věnovat stále více slepicím a méně právu a věcem veřejným. Uvažuju, že bych mohla zahodit vosk a nechat si narůst pěkný knírek. Třeba se v něm skrývá moudrost, jež mi evidetně tak zoufale chybí.