Pohledem studenta: Poškození v důsledku obranných reakcí hostitele

V tiskovině Hnutí pro život jsem zaznamenal tezi, že jedna věc dnes vyžaduje nezměrnou odvahu: hlásat samozřejmosti. Nechci zde psát o bolestivé problematice potratů. Pozastavil jsem se ovšem nad tím, jak hluboce je toto tvrzení pravdivé. Ať už v kontextu kulturních válek, tak v kontextu koronavirové situace.

Vážím si lékařů i jiných odborníků, kteří navzdory veškerému nátlaku, nálepkování či přímo určitému vytlačování z prostoru „slušných lidí“ zůstali věrni svému přesvědčení a hájili jej. Myslím, že dnešní doba může být velkým tréninkem osobní integrity.

Může se jednat o malé a naprosto osobní boje – například o to, když mladý člověk, který má po prodělaném covidu pochybnosti o významu své vlastní vakcinace, se prostě pro dobrovolné očkování nerozhodne a tento postoj si obhájí. Jak samozřejmé a banální by to mělo být, jde přece o nepovinné očkování. Dnes to ovšem banální není.

Může se jednat o lékaře, kteří nadále hájí svůj odborný názor, který je mírně odlišný než ten mainstreamový. I toto by mělo být ve své podstatě žádoucí, lékař má jednat dle svého svědomí. V dnešní době to ovšem není jednoduché. Jistě, mohou se mýlit, nevíme, kde je pravda, hledáme ji. Často si ovšem (i v kontextu textů, které pročítám zde na Echu) říkám, že dost možná budeme za pár let svědky velké revize, která ukáže, jak mnohé nyní alternativnější názory byly překvapivě pravdivé.

Na jednom oddělení infekční medicíny nám coby studentům medicíny prozradili celkem samozřejmou věc – očkujeme v rámci schválených očkovacích schémat. Jakákoliv další dávka je na pečlivém uvážení a osobní odpovědnosti lékaře. Ačkoliv souhrn informací o přípravku vakcíny Pfizer/BioNTech připouští třetí dávku, tak nějak bych očekával, že to bude lékař, kdo o aplikaci třetí dávky rozhodne, a nikoliv stát vyhrožující zkrácením platnosti očkování, které mělo být „tečkou pro tebe, bráško“.

Mám pocit, že dnešní doba je tak trochu dobou ukradené odpovědnosti. Odpovědnosti za lidské zdraví, která patří do důvěrného vztahu pacient – lékař, kdy tito dva společně hledají medicínská řešení, která jsou pro pacienta v danou chvíli nejbezpečnější a nejlepší. Lékař může člověka přesvědčovat, předkládat argumenty. Konečné rozhodnutí, je-li to jen trošku možné, by mělo být konsensuální.

Mohu se mýlit, nicméně se domnívám, že nikdo nemá takovou morální kompetenci rozhodovat o indikaci či odkladu medicínských úkonů (jakým očkování bezpochyby je) jako lékaři, kteří denně stojí u lůžka nemocného, „at the point of care“. Mnoho teoretiků pandemie tuto zkušenost bohužel nemá, navzdory jiným odborným kvalitám.

Narážím zde na slova profesora Thona, který připomíná, že lékař by mohl zodpovědně zvážit aplikaci jednotlivé dávky očkování, případně ji odložit na dobu příhodnou. Neočkovat zbytečně tehdy, má-li pacient velmi vysoké protilátky a očkování v tomto terénů může způsobit zbytečné komplikace.

Na počátku pandemie jsem se stejně jako většina z nás upřímně bál o své blízké. V poslední době se spolu s Janem Hnízdilem bojím totality. Rozličné státy světa, ať již ty totalitní ze své podstaty (Čína), tak ty donedávna celkem příjemně působící (Rakousko, Austrálie) mohly v atmosféře ohrožení infekcí předvést to nejhorší.

Kladu si otázku, proč tyto státy reagují tak, jak reagují. Imunitní systém organismu neustále stojí před jednoduše znějícím, ale netriviálním úkolem: „rozeznávat vlastní od cizího“. Ne vždy je v plnění tohoto úkolu stoprocentně úspěšný. Řada mikroorganismů poškozuje organismus v první fázi přímo, nicméně později to je samotný imunitní systém, který tělo paradoxně dále poškozuje. Imunitní systém mířící na patogen v takové situaci bohužel ustřeluje i to, co by tak úplně neměl. Odborně se tomu říká „poškození v důsledku obranných reakcí hostitele.“

Hrozba infekce je patogenem, který napadl naši společnost coby zcela nepřipraveného hostitele. To, co pozorujeme v této fázi pandemie, je dle mého názoru poškození v důsledku jeho neadekvátní a přemrštěné reakce. Jsou poškozovány demokratické principy, útočí se na svobodu slova, média ztrácí svou věrohodnost.

Doba koronavirová, ve které se nacházíme, není nijak příjemná a je spojena se smutnými úmrtími. Zároveň si troufám opatrně říci, že z hlediska všech představitelných krizí patří bohužel k těm banálnějším. I tak dochází ve společnosti k velmi znepokojivým proměnám.

Děsím se toho, jakým způsobem by společnost rozložila a co by s námi udělala krize opravdu velkého formátu, pokud již nyní řada našich spoluobčanů je ochotna obětovat svou osobní autonomii a své svobody výměnou za pocit domnělého bezpečí. Bojím se totalitního způsobu uvažování.