Dotazovat se bezdomovce na práci se moc nevyplácí

Zazvonil, a protože byl pokažený zámek u branky, šel až ke dveřím. Otevřela jsem a civím na něj skoro z půl metru. „Jdu požádat o ruku vaší dcery,“ říká mi, držící v ruce kytku z polních květů. Otázka mě pravda dost překvapila, proto jsem ji chtěla zopakovat, jestli dobře slyším. „To jste špatně, protože my žádnou dceru nemáme,“ odpovídám, ale vidím na něm, že mi moc nevěří. Uvědomila jsem si, že to je bezdomovec, kterého občas potkávám na ulici. Nějak se vyšňořil a asi i oholil. Mezi tím jsem ho vytlačila z naší předzahrádky a poprosila, že když není branka zamčená, jenom zavřená, neznamená to, že každého zveme dál.

Začal mi nosit různé haraburdí. Tedy ne mně, pořád té naší neexistující dceři. Pro zajímavost třeba dřevěný botník, rozbitou keramickou sošku, prasklý květináč a podobné užitečné věci nalezené někde v kontejneru. Jednou jsem ho odchytila a požádala, aby nám nic nenosil, že sice je to od něj hezké, ale nic nepotřebujeme. Jenže pořád jsem nemohla sehnat někoho, kdo mi opraví branku, protože si to žádalo navaření nového pantu. Každý den jsem přede dveřmi něco nacházela. Padaná jablka byla fajn, ale vakuované maso, evidentně už dost zkvašené, mi přišlo moc.

Číhala jsem na něj, a jakmile šel okolo, znovu jsem svoji žádost zopakovala. Současně jsem se ho začala vyptávat, proč nevyužívá noclehárnu, prý to tam není dobré, jestli dostává nějaké dávky, jestli má doklady. Ukradli mu doklady, proto nemá ani žádné dávky. Na jídlo zdarma nikam nechodí, lidi mu dávají peníze. U toho vypadal, že je na sebe snad hrdý. Ač jsem zastáncem principu „pomoz si sám,“ když to nejde, pomůže rodina, okolí, kamarádi a až v nejnutnějším případě stát, měla jsem právě velkou snahu pomáhat. A asi už nikdo jiný, kdo by ho mohl aspoň nasměrovat, v dohledu nebyl. Když jsem se ho zeptala, jestli by ho zajímala pomoc s vyřízením dokladů, což by znamenalo získání i nějakých dávek, vyjádřil svůj zájem. Jenže pak jsem udělala taktickou chybu. Zeptala jsem se ho, jestli pracuje, nebo jestli by chtěl. Opravdu jsem byla zvědavá, jak se k tomu postaví. Jak mě zklamalo, když mi řekl, že pracovat už nemůže, protože je mu skoro šedesát! Jeho výraz hovořil za vše. Ani náhodou! Už naštvaně jsem mu slíbila, že mu zjistím kontakt na úřad a jakmile ho uvidím, tak mu ho dám.

Sociální pracovnice, kterou jsem kontaktovala, byla velmi ochotná pomoci, jen pán musí dojít, zdůrazňovala. Taky jsem si říkala, že ho možná přesvědčím k úklidu naší ulice za nějaké jídlo či něco. Naivní představa, dnes už to vím. Zhruba za týden jsem mu předala podrobné instrukce, jak se na úřad dostane i jak to najde. Vše sepsané na papíře. A ještě jsem nabídla, že kdyby měl problém, ať mi dá vědět, že tam s ním zajedu. Ač tedy to prvotní nadšení pomoci bylo zkažené jeho přístupem. Konečně nám taky opravili branku, tak jsem ji zamkla.

Netuším, jestli mu dali nějaké dávky, aby měl na alkohol, ale začal na nás zvonit. V jednu, ve dvě v noci, ve čtyři, v pět ráno, o víkendu i několikrát, když šel zrovna kolem. Ze začátku jsme to ignorovali, následně jsme zkoušeli vysvětlovat po dobrém, po zlém, všechno marné. Několikrát přijela i Městská policie. Mluvil z cesty, případně vše odkýval, ale příště to udělal znovu. Nechtěla jsem ustoupit a vypnout zvonek. Ale současně jsem nechtěla běhat v noční košili v noci po ulici a vřískat na celé kolo. Nemělo to význam. A on velmi dobře věděl, že mu policisté nic moc udělat nemůžou. Ovšem pro nás to znamenalo peklo!

Od poslední návštěvy Městské policie byl chvilku klid, za což jsem byla velmi vděčná. Nyní však začal zvonit znovu! Jenže si asi nevšiml, že máme nový kamerový systém.

Nemám nic proti tomu, když se někdo rozhodne pro život pod mostem. Ne každému vyhovuje pravidelný režim chození do práce, placení nájmu, složenek, daní a dalších povinností. Jeho věc. Ale jakmile začne zasahovat do mých práv, třeba smradem na celou tramvaj, děláním nepořádku, hlukem, nebo i tímto obtěžováním, už se mě to týká. Zvlášť, když nám to dělá zřejmě pro svou zábavu!