Pohádka o občanské neposlušnosti
2. díl seriálu Osm ramen jógy
Byl jednou jeden filosof, naturalista, básník a skálopevný individualista Henry David Thoreau. Bylo to téměř v polovině devatenáctého století, když AEsthetic Papers poprvé otiskly esej Civil Disobedience (Občanská neposlušnost). V dnes už věhlasné předloze novodobých trubačů demokracie H.D. Thoreau prohlásil: “Nejlepší vláda je taková, která vládne nejméně.” A v následují větě to tvrzení ještě vygradoval: “Nejlepší vláda je ta, která nevládne vůbec.” Nezapomněl však připojit vyrozumění, že takovou vládu budou mít lidé jen tehdy, až na to budou připraveni. Rozlédneme-li se po soudobé síti realit a pravd, které jsou lidstvu předkládány, je zřejmé, že taková vláda, respektive vlády, by v tuto chvíli musely vzejít ze sjednocujícího energetického zázraku. Avšak Thoreauovým textem prosvítá základní přírodní princip, v němž mnoho jedinců shledává zprofanovaný kýč jménem svoboda, ale také nám docela trefně připomíná proměnu podoby otroctví. Thoreau stejně jako jeho generační americký kolega Ralph Waldo Emerson patřili k horlivým abolicionistům, kteří vytrvale kritizovali pokrytectví tehdejších vládních postojů vůči pouze formálně svobodnému černošskému obyvatelstvu. Domnívám se, že podobné výtvory lidského ducha jako je Thoreauova esej se zjevují s kosmickou přesností znovu právě v období, kdy se návratem k jejich čtení můžeme lépe zasoustředit na vlastní přítomnost a minimalizovat škody spáchané přežraností z krmiva šalebných přívalů informací.
Momentální způsoby “fungování” jednotlivců ve společnosti jsou “vyhodnocovány” na základě dualistického dělení pro - proti či s - bez. Dualismus je známou strategií všech represivních populistických režimů jako byl nacismus, fašismus a komunismus; naprosto běžným se dualismus stal i pro některá náboženská dogmata a instituce. Například katolická církev už od raného středověku předkládá Boha, který odměňuje a trestá. Čili vytváří vyprávění, v němž klade božství vně lidské bytosti, systematicky lidskou mysl zbavuje osobní odpovědnosti, za niž dosazuje sebelítost a pocit provinilosti ze spáchaných hříchů a v součinnosti s tradičním školstvím zavádí do programu lidského jednání aspekt poslušnosti vůči hlasu shůry od nemluvňat až po vědecké badatele.
Slavný experiment sociálního psychologa Stanleyho Milgrama nazvaný “Poslušnost vůči autoritě”, jehož primárním účelem bylo zjistit příčiny holokaustu, prokázal kromě vysokých procentualit poslušnosti obyvatelstva ve většině evropských zemí také to, jak výrazný vliv má na poslušnost autoritativní výchova a škola. Příslovečnými postavami se v tomto testu stali “učitel” a “žák”. Trestající učitel se řídil tím, co mu bylo řečeno autory experimentu, aniž by tušil, že elektrošoky, které stiskáváním tlačítka žákovi posílá, jsou pouze fingované.
Žijeme současnost, která se formou svých systémových aktérů dívá na téma neposlušnosti opět s prstem na tlačítku. Tentokrát však jde o experiment s názvem “v zájmu veřejného zdraví” a jeho účelem je dosáhnout pomocí experimentálních symbolů vědeckého narativu bezpodmínečné poslušnosti. Elektrické napětí tentokrát jede naostro. Poslušnost dokonce získala v jednom z posledních listů arcibiskupa Graubnera tvar “odevzdání kousku své vlastní svobody”. I na tak přívětivé výzvě je zřetelně vidět jak hluboká je cynická jizva na tváři moralizující instituce, kde tentýž mluvčí vyzývá davy k poslušnosti v podobě solidárního odevzdání “kousku svobody” a současně ho obestírá fakt, že kryl sérii sexuálního násilí v českých farnostech, tedy bezskrupulózní upírání svobody z pozice autority.
Občasnská poslušnost ve svých hmatatelných důsledcích opisuje prázdnotu podstaty věcí, se kterou manipuluje metodologií a statistikou zfanatizovaná věda a státní správa. Proto je dnes tak snadné téměř okamžitě přijímat podstaty věcí obhájené metodami a mechanickou hrou čísel, jelikož v jejich světle se vše jeví jasné a logické. Oproti tomu občanská neposlušnost zakládá požadavek osobního usebrání do vlastní mysli a sestoupení k vnitřnímu zdroji sebepoznání.
Thoreau nabídl každému z nás nepostradatelný smysl neposlušnosti, když napsal:
“Nikdy tu nebude skutečně svobodný a osvícený Stát, dokud Stát nerozpozná jednotlivce jako vyšší a nezávislou moc, z něhož je odvozena jeho vlastní moc a autorita, a podle toho by s ním měl Stát také jednat.”
Zdroj: Henry David Thoreau. Civil Disobedience and Other Essays. Dover Publications, Inc. New York 1993.