Pohledem studenta: O synkretismu a dogmatismu

„Jak by vypadal svět, kdybych letěl na slunečním paprsku?“, ptá se mladý Albert Einstein. Jak by vypadalo křesťanství a naše víra, kdybychom brali Ježíšova slova skutečně vážně?

Někteří lidé v církvi mají tendenci pořád s někým bojovat. Naprojektujeme-li ďábla na někoho venku, je snazší se s ním potýkat. Příkladem může být démonizace myšlenek označovaných jako „New Age“. Na stránkách jednoho známého katolického kněze jsem dokonce objevil tezi, že toto hnutí vzniklo pod přímým vedením démonů.

Zdá se mi, že to je příliš ostrý soud. Toto nejasně definované, synkretické hnutí asi nelze považovat za zdroj zralé duchovnosti. Aniž bych ovšem v pozadí hledal cokoliv démonického, je pro mne docela jednoduše pochopitelná situace moderního člověka, který má díky globalizaci a internetu často velmi dobré povědomí o celé řadě denominací a spiritualit, které ve světě existují.

Moderní člověk takto celkem logicky může snáze nacházet svou spiritualitu právě v rámci nějakého – byť lacině – integrativního systému, než v rámci pravoúhlých stěn dogmatického systému jedné konkrétní církve.

Znám hodně lidí, kteří cestu k osobnímu Bohu – Ježíši Kristu – zatím nenalezli a mají své vlastní „něcistické“ víry, nicméně vnímám pozitivně, že vůbec otevírají své nitro úvahám o duchovních věcech. Kdo hledá, nalézá.

Myslím, že mnoho křesťanů pod tíhou informací o rozmanitosti světových náboženství k určité míře synkretismu prostě inklinuje. Dokud člověk nepodléhá vyloženě okultním praktikám – které církev právem odmítá – věřím, že nám Ježíš svobodu myšlení a duchovního hledání odpouští. Myslím také, že k těmto křesťanům patřím i já sám.

Některé debaty, které vznikají v rámci církve, jsou pro mne vážně obtížně pochopitelné. Příkladem může být debata o tak zvaném „přijímání na ruku“, při kterém kněz podává proměněnou hostii věřícímu do ruky, nikoliv přímo do úst. Pro některé tradicionalisticky laděné kněze to je málo důstojné. Já se ptám, nebyla poslední večeře Ježíše Krista opravdu večeří, kdy Kristus „vzal, lámal, dával svým učedníkům“? Dával jim snad chléb (své tělo) přímo do úst? Ne, rozlomil jej a podal jim ho.

Dnes jsem pro změnu na stránce jednoho tradicionalistického časopisu ke svému nehynoucímu údivu narazil na tezi, jak papež František ohromně chyboval, když odsoudil trest smrti jako nepřípustný. Není snad Ježíšův postoj k odsouzení člověka v evangeliích víc než jasný? Když se Ježíš setkal s odsouzenou ženou, neprohlásil, že rozsudek nad ní je nepravomocný, ale příkladem svého milosrdenství přímo zabránil vykonání trestu smrti.

Já si po takových zkušenostech říkám, lidi, proboha, čtěte to evangelium. Čtěte evangelium, a neztrácejte čas debatami, který koncil je špatný a který je naopak dobrý, ke komu má být otočený kněz během bohoslužby a zda přijímat eucharistii do rukou či do úst. Já se ptám - kolika katolických mší se Ježíš osobně za svého života zúčastnil?

Ježíš byl žid, a byť židovství respektoval, zdá se, že si celkem liboval v tom, jak „plemenu zmijí“ – farizeům – shazoval jejich dogmaticky vystavěný systém výkladu zákona.

Ano, svatá církev katolická je nositelka tradice, kterou je potřeba určitě revidovat a chránit. Středem církve ale má být Ježíš a jeho evangelium. Kdo evangelia alespoň trošku čte, dochází k jednomu závěru: „Miluj, miluj, miluj!“. Miluj absolutně! Kdo si z upřímné víry v Boha udělá církevnictví, toto poselství prostě nechápe.

Židé Krista nepoznali v Kristu. Křesťané jej bohužel často nepoznávají v těch druhých.