Díky soudům mohou zdravotnická zařízení roušky klidně vyžadovat

Docela se bavím nad poslední rouškovo-respirátorovou přestřelkou mezi Českou lékařskou komorou a těmi, kdo roušky prostě nemají rádi (mně už jsou úplně ukradené, je to nedůležité, nepodstatné a nanicovaté téma, kterému jsme s manželem jako dva úplní blázni věnovali naprosto zbytečně tolik času). Já sama si nadále myslím, že zahalování obličejů prostě do našeho kulturního prostředí nepatří, je to ošklivá praktika islámu ponižující ženy. Vedle toho jsem přesvědčena, že neuvěřitelné množství plastového odpadu, kterým jsme kvůli "pandemii" zahltili zemi, bude mít obludné následky. No, ale co zmůžu se světem, nic. Chce-li se lidstvo řítit do absolutní katastrofy, dostane se tam, i když se budu stavět na hlavu a odrážet ušima. To jsem za dva roky marného boje s člověčí hloupostí pochopila.

Přesto, že roušky už nepovažuju za společenské téma, nemám ráda, když jsou lidi mystifikováni nepřesnými právními informacemi. Proto si dovolím zareagovat na fejsáčový post SMIS-lab:

Jakkoliv s tímto právním názorem osobně souhlasím a snažila jsem se ho prosazovat, musím jako dobrá právnička doplnit svoje zbožná přání (aby fungoval právní stát) o fakta z drsné reality. Takto totiž rozhodoval Krajský soud v Praze a nemám žádné pochybnosti, že Nejvyšší správní a Ústavní soud by ho podržely:

Jak vidíte, pravdu má Kubek a jeho organizace. Soukromé subjekty si mohou dělat, co chtějí, a rozhodně nejde o žádnou diskriminaci. Přece virus. Tečka. Příště to může být jakýkoliv jiný nesmysl - třeba klimatická nouze, kvůli kterému všechno zvlčí a nikdo si nebude moci být jistý ničím, natož nějakými směšnými právy a svobodami.

Otázkou snad bude jen to, jestli lékaři budou schopni nerouškovaným schopni zajistit ošetření jinde, to by byla jediná překážka. Já sama se ale domnívám, že na podzim budou neočkovaní stejně v "žaláři" a na tzv. zbytná lékařská vyšetření budou moci zapomenout - budou rádi, když se podle rozhodnutí NSS dostanou k základním potravinám a nevyhodí je z veřejné dopravy. Příčinou bude covid anebo zmutovaná ptačí chřipka nebo nějaká jiná ptákovina.

Ano, je třeba říci lidem, jak se věci mají. Neříkám, že se nemáme bránit proti vyžadování roušek (a je dost pravděpodobné, že to mnozí lékaři nakonec vzdají, když budete dost hluční a nepříjemní). Říkám ale, že musíme počítat s nejhorším a doufat v nejlepší. Tak prostě teď žijeme. Nesmíme spoléhat na právní principy, které snad někdy platily (a já si nyní myslím, že tomu ani tak nikdy nebylo). Svět skutečně není takový, jak jsme si ho před pandemií představovali. Změnil se a nový světový řád, který se někdo zuby nehty snaží nastolit, na dobro lidstva nemyslí. Protože ale doufám v nejlepší, pak jsem přesvědčena, že za dvacet, třicet let nové uspořádání padne za oběť revoluci a na chvíli bude zase svobodněji než přijdou další mamlasové, kteří budou chtít zavádět zase nějaké "novinky" (které tu předtím už samozřejmě byly - ani diktátoři a totalitáři nejsou moc nápadití). Teď by se každý měl zaměřit hlavně na to, aby on sám a jeho nejbližší neblahá léta, jež nás nepochybně čekají, pokud možno ve zdraví a štěstí a radosti přežili. Plýtvat energii na roušky už fakt nemá smysl.

Kdybyste kór chtěli něco dělat pro společenské blaho, usilujme o to, aby se do ústavního pořádku dostalo právo jedince na štěstí. První článek Listiny by mohl po novele znít takto:

Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Každý má přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým.

No nezní to krásně? A i kdyby se to nepodařilo, nevadí. Stejně záleží jen na vás, čemu věříte a o co usilujete. Já sama si časem pořídím hejno českých zlatých kropenek, budu sedět na zápraží a naslouchat kvákání žab z potoku za zahradou. To mi ke štěstí docela stačí. Jestli mi stát nevezme život nebo životy mým milovaným dětem a dá nám aspoň trochu pokoj, pak už nic jiného nebudu od života očekávat.