Každá mince má VŽDY 2 strany…

...je banální konstatování, založené na tom, že jedna strana je vidět vždy, ihned, bezprostředně. Ta druhá ale na první pohled vidět není. Neznamená to ovšem, že neexistuje nebo že by byla méně důležitá. Velmi důkladně se tomu věnoval ze svého tedy ekonomického úhlu pohledu například Frédéric Bastiat ve svém textu Co je a co není vidět (r. 1850). Vychází z toho, že jakýkoli čin vyvolává celou řadu následných účinků. Pouze první z nich je bezprostřední, viditelný. Ostatní dopady se objevují postupně, nejsou (možná) ihned viditelné ale jejich negativní vliv často zřetelně převažuje nad okamžitým prvoplánově pozitivním benefitem.

Nedá mi to, abych se touto optikou nepodívala na důsledky realizace jediné správné (přípustné) strategie k novému koronaviru SARS-CoV2 vyvolávající onemocnění COVID-19. Tou jedinou správnou cestou na západě od začátku je virus plošně zlikvidovat – rouškami, testováním, uzávěry, plošným očkováním. Základní premisou je záchrana života jakékoli délky a kvality – za každou cenu, jako jediný a nejdůležitější společenský úkol. Odhlédnu zcela od správnosti nastavení samotného cíle i od hodnocení jeho dosažení. Pokusím se poukázat právě na odvrácenou stranu mince. Na to, co není na první pohled vidět, nicméně z delší časové perspektivy přinášející mnohem horší dlouhodobé a mnohdy obtížně napravitelné efekty pro společnost než samo nebezpečí související s onemocněním tohoto stupně smrtnosti a úmrtnosti věkově nerovnoměrně rozložené. Vycházím z následujících obecných daností:

• Množství finančních zdrojů je omezené. Neplatí chiméra „bezedného měšce“, kterou se nám snaží prezentovat vlády pomocí strmě rostoucích deficitů.
• Čas je relativní – jiné je vnímání 1 roku pro pětileté, desetileté dítě (rok je pětina, desetina jeho života), jiné pak pro 40ti letého dospělého z úplně jiný je jeho prožitek pro 70ti letého člověka, který má do konce svého života právě jen x (málo) let.
• Zdravá, silná, úspěšná a sebevědomá společnost od pradávna chránila v první řadě své ženy a DĚTI; zdraví, silní a nebojácní mužové jsou ti, kteří tuto ochranu zajišťují.

Po dvouleté realizaci jediné oficiálně akceptovatelné plošné strategie lze pozorovat mimo jiné tyto důsledky, na které ovšem byli politici – kteří mají nést plnou odpovědnost za zvolená řešení – upozorňováni. Ti, kdož na ně upozorňovali, byli ne-posloucháni či přímo umlčováni:

• Obětování mladé generace tedy naší budoucnosti tím, že jí byl odepřen normální psychosociální a pohybový vývoj, byla ochuzena o neopakovatelné a pro život jedinečné formativní akce. Jsou pozorovány tendence k její narůstající životní pasivitě, tloustnutí, k hlubokým – v různých sociálních a věkových skupinách i nepřekonatelným – mezerám ve vzdělání a ve formování schopností, dovedností a pro život důležitých návyků, k posilování úzkostných až depresivních nálad.
• Prohlubování závislosti – u dětí a mladistvých – zejména na technologiích, která způsobuje pokles sociálních a společenských dovedností lidí, vede k negativní fyzicko-psychické kondici a nerozvinutí důležitých mozkových funkcí.
• Obětování staré generace, která se nemůže svobodně rozhodovat o tom, jakým způsobem chce strávit závěr svého života, prožívala jej v samotě, strachu, pasivitě.
• Obrovské plýtvání finančními prostředky na úkor budoucí kvality a dostupnosti zdravotní péče, na kterou jsme byli dosud zvyklí, ale na kterou již nebudou finanční prostředky.
• Degradace fungující linie praktických lékařů, kteří do nástupu nového „e-přístupu“ opravdu léčili a úspěšně bránili hospitalizaci nemocných.
• Jednoznačná identifikace těch, kteří jsou aktivní, nebojí se, spoléhají se na sebe, na své síly, svou imunitu a na své způsoby vedoucí k ochraně sebe a svých nejbližších a následné celospolečenské hromadné očerňování této skupiny lidí.
• Likvidace drobných živnostníků, malých a středních firem (střední třídy), na státu nezávislých; naopak přežívání těch, kteří sice nejsou konkurenceschopní, ale jsou poslušní (z vlastní vůle či z donucení).
• Vzrůstající nevraživost v rodinách, v kolektivech, ve společnosti mezi jednotlivými ostře vyhraněnými skupinami, čímž se snižuje pocit sounáležitosti ve společnosti, jeden ze základních předpokladů funkčního státu.

Jednoznačným pojítkem všeho výše uvedeného je nevídané omezení lidské svobody a odpovědnosti k sobě a svým blízkým, potlačení lidské aktivity a růst závislosti na státní (úřední) moci. Člověk není zodpovědný za zdraví druhého, jak bylo mylně šířeno jako mantra pro potlačení vlastních potřeb.

Pouze svobodnou diskusí napříč obory, ze které jediné po názorovém souboji mohou vzejít vítězné, komplexně nejlepší přístupy. Krizové postupy jsou ve státě standardně nastaveny, ale standardně se dle nich nepostupovalo. Omezením či dokonce záměrným potlačováním diskuse se dostáváme k autoritářskému řízení státu, kdy ve jménu údajného a jediného (úzce definovaného) dobra je společnost zbavena – bez širokého společenského konsensu – v minulosti obtížně nabytých svobod, navíc na pozadí zbabělého skrývání se politiků a jejich rozhodnutí za doporučení „odborníků“.

Nemohu se ubránit otázce, komu tato odvrácená strana mince může nahrávat. Do čela se derou ti, kteří se cítí být povoláni druhým diktovat – z titulu své již NE dělnické ALE pro změnu (domněle) intelektuální nadřazenosti – jak máme správně žít, co je pro nás nejlepší. Nechtějí svobodné, hrdé, aktivní, silné, úspěšné občany. Chtějí nás oslabené, podřízené, kterým budou moci snadněji vládnout.

Jsme si plně vědomi této druhé strany mince pro budoucnost nás i našich dětí?