Dva docenti a trojhrob

K odlehčení těžkých, osudových témat, kterými se prokousáváme v našich životech i v našich blozích, jsem sáhl do vzpomínek na pana docenta Bohuslava Klímu, významného českého archeologa, výjimečného vinaře a neúnavného turistu, který byl jedním ze vzácných přátel naší rodiny.

Potkávali jsme se s ním koncem osmdesátých let na turistických zájezdech pro zaměstnance Přírodovědecké fakulty University Jana Evangelisty Purkyně v Brně, mezi nimiž byl i doc. RNDr. Jiří Hála, jehož oborem byla chemie. Doc. Klíma nás vodil po nádherných, zapadlých koutech slovenských hor, jejichž podrobnou znalostí přiváděl v úžas i kolegy kartografy. Několikrát jsem měl tu možnost, procházet s ním část denní trasy, což dělal, aby se ujistil, že nikdo z účastníků neodbočil špatně v nějakém kritickém místě nebo nezůstal stát kvůli indispozici. Kdyby to šlo, šel bych s ním kontrolovat zbloudilé ovečky kdykoli znovu a vím, že by tyto kilometry jen ve dvou byly opět naplněné otázkami studenta gymnázia a odpověďmi zkušeného muže.

Tolik otázek bych měl dnes jenom o víně! Návštěvy sklípku v Dolních Věstonicích nebyly nijak časté, ale vždy srdečné, plné informací a sdílených zkušeností z procesu jeho výroby.

- „Ááá, chemici přijeli !!!“ smál se ode dveří, když viděl naše sklo. Válcovité nádoby se zabroušenými skleněnými zátkami, původně určené ke skladování sirouhlíku, měly do tradičního tvaru demižónu opravdu daleko. A hned začalo povídání o víně, jehož rozsah si nezadal s vysokoškolskou přednáškou. A co teprve, když přišla na řadu praktická část….

Na jedné z těchto exkurzí vyjádřil můj otec přání „zkusit si to, jaké to je, být přímo na místě, kde se provádí archeologický průzkum, že neměl nikdy možnost zažít to „na vlastní kůži“, ale že má obavy o to, aby něco nepokazil nebo neznehodnotil.“ Dostalo se mu odpovědi v tom smyslu, že to není problém, ať někdy prostě přijede a ničeho se nebojí. Traduje se dokonce, že padla věta „…nebojte se, najdu vám místo, kde nic nepokazíte…“, ale po 35 letech – kdo ví? Dost možná ji ale měl doc. Klíma na mysli, když jednoho všedního srpnového dne někdy před polednem mému otci přidělil parcelu na samém okraji zkoumané lokality, zapůjčil nezbytné vybavení a rozloučil se slovy, že má doma ještě nějakou práci a že se na něj přijde odpoledne podívat. Vzhledem k tomu, že byl průzkum lokality již z velké části dokončen a že přidělené místo stálo tak trochu stranou, nikdo jiný zde nebyl, a tak po krátkém osmělování začal archeolog - amatér Jiří Hála vymetat první nánosy spraše, doufaje v to, že snad nic nepokazí a že by mu mohl přijít do cesty nějaký pěkný pazourek….

Do jednoho z nejvýznamnějších archeologických nálezů 20.století na našem území zbývaly jen hodiny. Po mnoha tisících let se měly tělesné ostatky třech našich prapředků opět objevit ve slunečním svitu, aby více než řádně zamotaly hlavy všem badatelům paleolitu a dál si nesly svůj tajemný příběh.

Byl to Jiří Hála, jehož štětec smetl poslední navátá zrníčka a kdo jako první spatřil karmínově zbarvené obliny kostí klenby lebeční prvních dvou ze tří zde pohřbených jedinců. Bylo to 13.srpna 1986, v jednom z dlouhých letních odpolední, kdy paprsky slunce dopadají plnou silou na malé i velké pozemské příběhy.

Když se podařilo odkrýt část první lebky, doc. Hála z opatrnosti práci přerušil. Po chvíli se přesunul o malý kousek vedle, kde však zanedlouho narazil na objekt velmi podobný tomu prvnímu (byla to ta druhá lebka). Protože si byl vědom toho, že nalezl něco, co se nepředpokládalo, práci na lokalitě vzápětí ukončil a rozhodl se, že počká na doc. Klímu, který přislíbil, že se zde zastaví.

Čekání na rozpáleném místě beze stínu se neuvěřitelně táhlo. Novopečený nálezce byl široko daleko sám, nebylo s kým probrat situaci a tak jako první a jediný na planetě věděl, nebo alespoň tušil…. a čekal.

Myšlenky se uspořádaly, až když se objevil doc. Klíma. O tomto okamžiku vznikají legendy - co řekl, když před sebou spatřil obrysy svého životního objevu. Skutečnost je prostá: neřekl vůbec nic, přestal na několik desítek vteřin, možná i minut hovořit úplně - pravděpodobně si již tehdy uvědomoval význam nálezu - a velkou část z této doby strávil vkleče „na čtyřech“, neschopen slova.

Protože do večera zbývalo ještě dost času, dal se také do práce, a tak, než se setmělo, měl už doc. Klíma jasnou představu o situaci a podařilo se najít i třetí lebku. Také přijal s povděkem nabídku doc. Hály, že zůstane u nálezu až do noci (byl zde cca do 23 hodin), za což mu oplátkou domluvil v Dolních Věstonicích neplánovaný nocleh.

Když se brzy ráno opět sešli, doc. Klíma překvapivě nebyl v dobré náladě a jeho srdečnost jako by se přes noc vytratila. Trvalo značnou dobu, než se podařilo ozřejmit příčinu: byla za tím obava, že si bude doc. Hála chtít „přivlastnit“ autorství nálezu. Ten jej však ujistil, že v situaci, kdy sám neumí nález ani ošetřit, ani vyzvednout, ani docenit, ani publikovat a dost možná ani nakreslit, by byl jakýkoli jeho nárok zcela absurdní.

To jen posílilo vzájemné přátelství, a přestože si oba dva vždy kolegiálně vykali, ještě několikrát jsme měli tu čest, dovědět se něco o Barvířce, Frankovce, Neuburgu, Rulandském nebo Irsai Oliver.

- „Ááá, už jsou tady zase, chemici…“