Pohledem studenta: Cyklický a lineární čas
Někdy bych si opravdu přál, abych dokázal uvěřit tomu, že náš lidský čas je dokonale lineární. Že počínaje velkým třeskem se rozvinula pavučina vzájemně odkazujících kauzalit, která vytváří predikovatelnou, zákonitou a tudíž ovlivnitelnou realitu, kterou zakoušíme.
Nejsem bohužel schopen věřit, že realita je dokonale kauzální. Kolem sebe vidím přespříliš jevů, které tento pohled coby jediný správný popírají. Ano, věřím v to, že jako lidé jsme schopni nacházet teorie a přírodní zákony, které lze následně úspěšně experimentálně ověřovat. Tudíž že existuje nějaká „kauzální esence“ světa. S ohledem na přítomnost četných synchronicit (podivných náhod) v našich životech, číselných i jiných symbolismů si říkám, že všechno je ovšem možná o něco složitější.
V těchto dnech byl jeden můj mimořádně blízký příbuzný přivezen ke stejnému lékaři jako právě před sedmnácti lety a sedmnácti dny s určitým zdravotním problémem. Tehdy docela zázračně bez jakýchkoliv následků přežil závažný, život ohrožující stav. Bylo to v den pohřbu svatého Jana Pavla II., velikého světce nešťastného 20. století, 8. dubna 2005. Tehdy, před sedmnácti lety, jsme silně věřili v jeho mocnou přímluvu.
Možná je to banální a neodborné zbožné přání, nicméně já v té číselné symbolice vidím potvrzení, že před sedmnácti lety a sedmnácti dny došlo k vyprošenému zásahu shora. Tehdy jsem byl malý chlapec, ale pamatuji si to jako dnes.
S jistotou můžu říct, že toho 8. dubna 2005, v den pohřbu Jana Pavla, bylo zatmění Slunce. Dostavilo se nebeské znamení úměrné významu jeho osobnosti. A když už hovoříme o svatém Janu Pavlu II., v jednom z předchozích textů jsem připomínal, že atentát na něj 13. května 1981, který jako zázrakem přežil, byl spáchán právě v den výročí jednoho z fatimských zjevení v roce 1917.
Představa cyklického času je starodávná. Vychází z bezprostřední zkušenosti biologických a vegetačních rytmů, periodicity a rytmicity. Tato představa říká, že události na světě se opakují pravidelně, přichází, odchází a zase se vrací.
Oproti tomu představa lineárního, jednosměrně plynoucího času je mnohem novější. Poprvé se objevila v židovství a byla ochotně adaptována křesťanstvím. Svatý Augustin přirovnal čas k letícímu šípu. Čas byl v tomto pojetí stvořen spolu se světem a zanikne v den Posledního soudu. Kristus přišel v jedinečný okamžik jako vrchol všeho stvoření a završil svou smrtí a zmrtvýchvstáním celé dějiny spásy.
Epidemie koronaviru přišla právě sto let po epidemii španělské chřipky. Velké události českých zemí pro změnu sledovaly osmičky (a devítky). 1918, 1938, 1939, 1948, 1968, 1989. Jako racionální člověk, student medicíny, absolvent fyzikálních soutěží – věřím v určitou míru popsatelné kauzality věcí. Zároveň ale představu linearity nejsem schopen přijmout stoprocentně. Ačkoliv bych si to často přál.
--
„Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového.“ (Kazatel 1, 9).
NICOLA, Ubaldo. Obrazové dějiny filozofie. Vyd. 2. Přeložil Naděžda BONAVENTUROVÁ. V Praze: Knižní klub, 2011. Universum (Knižní klub). ISBN 9788024232065.