Polarizující vysavače nepoučitelných korporací

Blogosféra

Karel Machala

Následující text je možná jen literární fikce, která se blíží skutečnosti. Pro někoho může jít o konspirační teorii či praxi. Připomeňme, že con- je společně a spiro je dýchám/foukám. Je samozřejmě „naprosto nepředstavitelné“, že by mohl někdo společně do něčeho foukat či společně pro něco dýchat.

Ve světě širém můžeme pozorovat nepříznivé „třídní“ posuny. Spočívají v chudnutí méně majetných i v tenčení střední třídy. Dosud pozvolný proces nabírá na obrátkách (nejen) v celém západním světě. Mocné korporace ho urychlují svým vlivem na politiku i legislativu a přestože jim na první pohled přináší výhody (bohatnutí a moc na úkor ostatních), sejí si tím i semínka vlastní zkázy. Všechno už tady totiž nejednou bylo.

Přitažlivost korporativismu by měla být po zkušenostech z doby před sto lety nulová, víme-li, kam vedl. To, co se nám někdo pokouší servírovat, připomíná tak trochu starý známý fašismus. Mussolini ho prý viděl takto: „Fašismus by měl být správně nazýván korporativismem, protože je propojením moci státu a korporací.“ Jenže kdo se nepoučí z historie, může být nucen si ji zopakovat!

Miliony nezávislých drží svobodu a demokracii

Pokud bychom mohli zkratkovitě popsat, o co se opírá svoboda a demokracie v západní kultuře, pak je to silná „střední“ třída, existence milionů ekonomicky nezávislých rodin, jednotlivců a firmiček.

Bez velké skupiny nezávislých, bez mnoha konkurujících si poskytovatelů práce, služeb, výrobků a bez mnoha protínajících se zájmů a dobrovolně spolupracujících lidí je svoboda iluzí. Jakmile se nezávislá vrstva ztenčí a její aktivity vysají oligopolní struktury, společnost se promění v nesouladné protipóly, prostředek odpadne vesměs dolů. (Není to přírodní jev a dá se zvrátit!)

Dvoutřídní společnost vládců a nevolníků

Na konci procesu je to, co už tu tolikrát bylo: ve feudální společnosti, reálně socialistické společnosti a dalších společnostech ovládaných násilím menšiny vůči většině. Menšinou je šlechta, korporátní smetánka, ústřední výbor strany či vůdce s nohsledy. Vzniká rozdělení na vrstvičku mocných kontrolujících státy - a miliony poloprávných poddaných.

Konkurenční kapitalismus v ideální podobě umožňuje vzestup odspoda nahoru pílí, znalostmi a šikovností. Zajišťuje bezpečnost a stabilitu. Tento typ společnosti je poklad. A tento poklad se nám – jak se zdá – pomalu rozpadá ve dvoutřídní společnost, která nebude bezpečná, spokojená, svobodná, nezávislá. Nebude úplně bezpečná ani pro majitele korporací, viz dějiny! Každý převrat k násilí nakonec požere své děti, sourozence, rodiče, takže – milé i nemilé BigCorp, zařaďte zpátečku. Je to lepší i pro vás!

Nový korporativistický oligopolní a progresivistický kapitalismus už nic takového neumožňuje, nahoru se šlape vytahováním poslušných zdola rozhodnutím těch nahoře. Už to není úspěch, píle, rozum, nápad, úsilí, tvrdá práce a služba jiným na svobodném trhu, ale násilí, dotace a politické přeskupování družiny nejposlušnějších s „jediným správným názorem“. Kdyby to nebylo zřejmé, právě tam se suneme. Nesune nás tam česká vláda (ta to možná ani nechápe), sune se tam západní svět a sunou ho tam pseudoelity organizující se kolem Světového ekonomického fóra (WEF) a působící na korporace prostřednictvím propojeného vlastnictví. Jedno z jejich hesel „Nebudete nic vlastnit a budete šťastni“ asi nebude platit pro ně samotné. Jen aby se nedočkali u sebe opaku: „Budete vlastit všechno a budete nešťastni.“ (Otázka může znít i takto: Byl Caligula šťastný?)

Člověk nevlastnící nic je závislý na tom, který vlastní. Kde miliardy poddaných nic nevlastní, tisíce vlastní všechno. Je jedno, jestli oficiálně na své jméno (oligopolní kapitalismus,  korporativismus) nebo jen ve smyslu vykonávání naprosté kontroly nad výrobními prostředky a životy (reálný socialismus komunistického typu vlastnil veškerý kapitál monopolně a právě takto). Kapitál vždycky někdo ovládá a na názvu nezáleží. Podstatné je, jestli stojí menšina proti milionům nevolníků (dvoutřídní společnost), nebo je bohatství díky svobodě rozprostřeno rovnoměrněji a pestřeji, lidé mají svobodu a demokracii, podpořenou materiální nezávislostí. Jedno bez druhého není. „Nebudete nic vlastnit“ je pozvánka do tyranie a/nebo bojů o zdroje.

Jak změny směřující k „dvoutřídní propasti“ probíhají a proč mizí střední třída

Uveďme několik mechanismů a způsobů (nebo náhod?), jakými velké korporace získávají na úkor rodin, jednotlivců, drobných nezávislých výrobců a poskytovatelů služeb a malých a středních firem.

1. Právní džungle. Miliony právních předpisů, které si protiřečí a které jsou vzhledem k množství a nabobtnalému rozsahu nepoznatelné. Nelze je ani přečíst, natožpak znát a dodržovat. V jejich změti se lépe orientují korporace s armádami právníků. Jakou šanci má firmička či jednotlivec proti obrům v moři milionů předpisů, regulací, zákazů a příkazů? Lze zneužít právní džungle jako klacku na nezávislé či neposlušné a tedy proti svobodě a demokracii? Toto je dlouhodobý mechanismus odsávání síly malých ve prospěch velkých. Je to nefér způsob koncentrace kapitálu do málo rukou a je to nejspíš schválně. Ekonomická koncentrace vede k politické koncentraci, a naopak!

2. Lockdowny jako zneužití pandemie. Selektivní zavírání malých provozoven a nahánění jejich zákazníků velkým. Epidemicky nesmyslné - virus se nešíří víc v malých krámcích než v hypermarketech. Velký díl poptávky byl nucen se přesunout od malých obchodů a restaurací k nadnárodním řetězcům a megakorporacím. Neodůvodnitelnost vědou nevadila, šlo zřejmě hlavně o přerozdělení, další kamínek na cestě k dvojtřídní společnosti, likvidaci nezávislých „uprostřed“.

3. Vakcinační vysavač peněz. Genovakcíny fungovaly krátce a na přenos infekce vůbec, protože nemohly zajistit slizniční imunitu. Zato se ukázaly být silným nástrojem přerozdělení bohatství. Stovky miliard dolarů změnily majitele začerněnými smlouvami (je normální, že se téměř nikdo nepozastavuje?) směrem od daňových poplatníků k BigPharma a jejich prostřednictvím k elitním majitelům téměř všeho, co je v ekonomice známé, velké a významné. (Možná jste už slyšeli jména propojených správců aktiv jako např. BlackRock, Vanguard a State Street, které nejsou konečnou instancí držby.) Vysávání, někde i vynucované státním násilím nebo diskriminací (obojí nezákonně), bylo často na dluh. I ten zvyšuje závislost. Umění vysát i budoucí generace. Dvě mouchy jednou ranou. Dvojí posílení posunu k dvoutřídní společnosti.

4. Dluhy vyšroubované do nesplatitelné výše. Veřejné dluhy nabraly obludnou úroveň už před pandemií, která vývoj jen umocnila. Řešení dnes spočívá v inflaci, která není ničím jiným než přesunem peněz od drobných střadatelů a držitelů hotovosti a příjemců výplat k zadluženým státům, nezřídka jednajícím ve shodě s BigCorp. Dluhy a inflace ničí kvalitu peněz, znesnadňují plánování rodin a drobných firem. Nestabilní peníze narušují ekonomický růst a prosperitu, způsobují útěk do nemovitostí a reálných hodnot, zdražují je a snižují šance mladým rodinám. Pokud se dluhy stanou nesplatitelnými, moderní doba skýtá další možnosti upevnění dvoutřídní společnosti ovladatelů a ovládaných. Viz mj. bod 9.

5. Nepřehledné daňové, dotační a regulační systémy a přebujelá byrokracie. Svoje znalosti má být ve svobodné společnosti na trhu schopen uplatnit každý, i typ „Pepek Vyskoč“ ze Švejka. Pokud zavedeme umělé bariéry nepřehledným a složitým daňovým systémem, spousty pravidel a kontrol a třeba i EET, část lidí tyto bariéry nepřeleze, následně nenabízí to nejlepší, co umí, a tyto činnosti spadnou do vínku megafirmám nebo na trhu chybí. Konkurence i kvalita klesá a ceny rostou. Dotace často zvýhodňují jedny na úkor druhých.

6. Nebývalá a zastřená monopolizace vlastníků kapitálu. Hlavní majitelé aktiv vlastní vedle BigPharma a BigMoney i BigMedia (odtud nebývalá cenzura), BigTech - sociální sítě (opět cenzura) a přední vyhledávače (zatlačování nepohodlných stránek dozadu), monopolizované poskytovatele reklamy s vlivem na média (zkuste psát kriticky o tom, kdo vás živí obřími částkami za reklamy). Tato skupina proti duchu konkurenčního efektivního kapitalismu se nepozorovaně a neskutečně zkoncentrovala a snaží se vrtět světem víc a víc. Jejich politická moc roste. Stamiliardy dolarů navíc přitekly jen vakcinačním vysavačem, ale ten nebyl jediným.

7. Ideologie. Tyto systémy využívají ideologie a pseudonáboženské rituály, které opět napomáhají sílení moci velkých korporací na úkor ostatních. Je to především módní vlna boje proti uhlíku, boj proti pandemii, boj proti údajnému rasismu, genderové a LGBT+ové „rozděl a panuj“. Rozdělování lidí na očkované a neočkované a jiné diskriminační praktiky, beztrestně porušující platné zákony. Malthusiánské směry varující před nadměrnou populací světa (a z ní vyplývající možné snahy o depopulaci – pandemiemi, „jedinými řešeními“, ale možná ještě více energetickou chudobou, inflací, umělým zdražováním zdrojů a následnými konflikty a válkami, které nutně vyplývají z uměle zdražených zdrojů). Pandemické cvičení různých úrovní potlačování svobod jakoby zkoumá terén – více v Austrálii, Kanadě, Rakousku, Francii, Německu či Itálii, méně v Česku či Polsku a nejméně ve Švédsku, někdy dle stejného scénáře pomalého vaření žáby a postupného krájení salámu v různém časovém horizontu. Každé vítězství odpůrců může být pouhý dočasný úkrok zpět.

8. Nadnárodní mechanismy, smlouvy a zákulisní tlaky na státy. WHO, OSN, WEF, EU a další organizace jednají často ve shodě. Příkladem bylo volání předsedkyně Komise EU po povinném očkování nedotestovanou vakcínou v celé EU, nerespektující bod 3 Listiny základních práv EU. Novináři se jí na rozpor neptají. Když jsem se zeptal e-mailem tiskové tajemnice EK pro právní záležitosti, nepřišla žádná odpověď. Nepřišla ani z rakouského a německého ministerstva zdravotnictví. Nejde totiž vysvětlit, jak jsou jejich činy v souladu s platnými pravidly, když nejsou.

9. Zneužívání moderní vědy a techniky. Další možnosti jsou technické: QR kódy pro sledování a segregaci, únosy korespondenčních voleb, digitální identita zneužitelná pro kontrolu vstupu kamkoliv a pro „nové druhy peněz propojené se sociálním kreditem“, zajišťující poslušnost poddaných - vakcinační, politickou i uhlíkovou. Sítě 5G umožňující vládu nad vaším automobilem i ledničkou, usnadňující sledování všeho a všude, nevypnutelné aktualizace softwaru a možná i (zatím vypnuté) aktualizace údajné imunity novými a novými koly vakcinace. Třeba nejen proti covidu. Odesílání zdravotních údajů kamsi, ztráta kontroly nad rozhodováním o vlastním těle. Editace genů dle potřeb pseudoelit, nikoliv budoucích nevolníků. Neradostné možnosti pro každého svobodomilného občana. Je mnoho oblastí, kde je třeba ubránit svobodu jednotlivce rozhodovat o sobě a úplně vyřadit náznaky potenciálních totalitních fantazií pseudoelit. Protože nesmyslné fantazie se až příliš často realizují. Ze sklapnuté pasti je těžké se vymanit, takže tyto pokusy je třeba zastavit v zárodku.

Soustava postupných pučů

Velké korporace se tím, co dr. Yeadon, dnes kritik a kdysi VP Pfizeru pro vědu, alergie a respirační nemoci, nazval „soustavou postupných pučů“, však střílejí do nohy a nevědí o tom. Měly by se včas probudit ze snu o Velkém resetu a vrátit se k tomu, co na Západě nebo v Japonsku, Jižní Koreji či Austrálii dlouho fungovalo a z čeho vyrostla také prosperita jich samých. V nepochopení hybných sil prosperity a bezpečí se snaží přeformátovat společnost (anebo, méně pravděpodobně, jsou jen nenasytné a přeformátování je nezamýšleným důsledkem).

Dojde-li k rozevření nůžek na 1 % bohatých a 99 % chudých, budou se ti první pouze těšit z výhod? Budou se moci bezpečně procházet jinde než ve svých gated communities, do nichž se pouští jen s pasem a zápisem jmen a důvodu vjezdu? (Jednu takovou jsem navštívil v USA.) S propastí a ztenčením střední třídy vznikne i propast důvěry, napětí a konflikty. Bez naprosté totalitní kontroly a násilí nemohou vyhrát a velmi ohrožují svou pověst i zájmy. Střílejí se do nohy už v této fázi, takže to (snad) vzhledem k množství probuzených nezvládnou.

Společnosti rozevřených nůžek jsou nestabilní, náchylné k revolucím a krvavým střetům. Není nijak rozumné nahrazovat nezávislou vrstvu obyvatelstva za poddané. Svoboda se nesmí stát sprostým slovem a Velký bratr nebo předsednictvo Velkého korporativistického churalu nesmí být politickým vyjádřením budoucí společnosti. Stačí se zamyslet, jak končili neomezení vládcové římského impéria, a porovnat to s relativně poklidným životem elit i občanů poválečné demokratické Evropy, Japonska, Ameriky či Austrálie. Volba je jasná, směřování špatné. Je třeba varovat – nejde to vyhrát, nebo jen dočasně a za cenu nepředstavitelného násilí. Centrálně řízené ekonomiky prostě nebudou dobře fungovat, ať už je na vrcholu absolutistický monarcha, ÚV KS, vůdce, nebo za drátky přímo a otevřeně tahající junta majitelů BigCorp. Bez svobodných interakcí milionů se sladěný stroj zájmů, přání, snah a výsledků zadrhne, zasekne a praskne. Co dál? Cesta zpět je možná a žádoucí. A o tom zase někdy příště.

KAREL MACHALA