Velká výměna ve stínu děl

Každý, kdo podává pomocnou ruku ukrajinským ženám a dětem, prchajícím na území našeho státu před válkou, si zaslouží úctu. Vím o řidiči autobusu, který se z vlastního popudu vydal na polsko-ukrajinské hranice, aby se zaplněným vozem vrátil zpět. Přitom to není tak dávno, kdy se z rozhodnutí vlády a strany přes hranice, dokonce i okresní, legálně nedostal nikdo. Po pandemické pauze je tedy masová migrace opět tu. Tentokrát však nevyvolává takové obavy, jaké panovaly během řízené migrační vlny roku 2015, kdy Evropu na pozvání progresivistických elit obohatily statisíce mladých „inženýrů“ ze zemí Středního východu a subsaharské Afriky. Je to pochopitelné – Ukrajinci jsou nám kulturně i jazykově blízcí Slované. S ukrajinskou diasporou, i přes vyšší míru kriminality, než je tomu v případě jiných etnik na našem území, žijí Češi v relativní symbióze, navíc neznám našince, který by nebyl nějakému Ukrajinci vděčný za slušně odvedenou práci, které se zpohodlnělí Češi vyhýbají. Polská či slovenská zkušenost je obdobná. Proto je pochopitelné, že se situace na hranicích těchto států s Ukrajinou podstatně liší od běloruských loni na podzim, kde probíhaly tvrdé střety mezi migranty a pohraniční policií. Spolu s lidmi dobrého srdce, kterým je okázalé mávání ctností v podobě změn profilovek a nošení bikolóry přeci jenom málo, tak i naši papaláši otevírají uprchlíkům svou (ve skutečnosti však cizí, neb ze Strakovy akademie ubytovna nebude) protentokrát modrožlutou náruč.

Dobré srdce má i David Kubrt. Nakoupil za své proviant a vyrazil na přechod ve Vyšném nemeckém, aby ty zástupy ukrajinských žen a dětí občerstvil. To, co zde spatřil, mu však vyrazilo dech. Zdá se, že se tu pod rouškou pomoci ukrajinským uprchlíkům píše druhá kapitola Velké výměny. Nevěřím, že to ti papaláši nevědí.