Děti si povídají o zdravotním pojištění proti koronaviru

Fragment nekorektního dramatu. Odehrává se v nejmenované třídě za časů korony. Inspirováno skutečnými událostmi, podobnost s žijícími osobami či událostmi je však fiktivní případně čistě náhodná.

Učitel: Dobrý den, posaďte se, děti. Musím vás pochválit. Zjistil jsem na Bakalářích, že máte všechny minimálně tři dávky. Také jsem tam zahlédl, že až na jednu rodinu mají vaši rodiče všech pět dávek pohromadě, takže je pustíme i na třídní schůzky. Ale spousta dospělých lidí není očkovaná. Pak onemocní a i když jsou někteří za pár dnů jako rybičky, řada hlavně starších lidí musí do nemocnice a stojí to spoustu peněz. A my to všechno musíme platit.

Maláčová: Jak to, že my všichni?

Učitel: To máš tak, Janičko. V Čechách máme zdravotní pojištění. Každý dospělý člověk si ho platí. No vlastně, on ho neplatí, oni mu ho v práci prostě seberou. Ale to je jedno. Prostě třeba tvoje maminka chodí do práce, vydělá nějaké peníze a z toho jí stát něco sebere a léčí za to ty neočkované.

Maláčová: Moje maminka nerada pracuje.

Učitel: Tak možná tatínek. Co chceš, Danuško?

Kolářová: To není spravedlivé, že platíme na ty neočkované lidi. Ať si to platí sami!

Učitel: To máš pravdu, Danuško. Ale oni mají to zdravotní pojištění. Každý ho má. Hamáčku, co to píšeš? Přečti mi to …

Hamáček (čte): Zápis ze zasedání ústředního výboru…

Učitel: Dost! Zase ty nesmysly. Už jsi tím popsal všechny sešity. To má být nějaký trénink nebo co? K čemu si myslíš, že ti to bude? Kdybys radši poslouchal.

Kolářová: A kolik platíme to zdravotní pojištění, pane učiteli?

Učitel: Tak já vám dám příklad, děti. Představte si, že vyděláváte hodně peněz. Aspoň se nám to bude dobře počítat. Třeba sto tisíc korun měsíčně. To skoro nikdo nevydělává, jenom my, učitelé, i když učíme pořád stejně dobře jako dřív. A teď, pamatujete si, jak jsme se učili procenta?

Hamáček: Procenta? To nebudu nikdy potřebovat!

Kolářová s Maláčovou: Pamatujeme!

Učitel: Výborně. Tak schválně. Tak z těch peněz dáte čtyři a půl procenta zdravotního pojištění. Pak k tomu ještě musí něco dát ta firma, kde budete jednou pracovat. No i když, zrovna vy tři… Ale dobře. Firma dává ještě devět procent navíc, ale tím to nebudeme komplikovat. Takže spočítáme čtyři a půl procenta ze sto tisíc, to budete platit vy. Kdo ví, kolik to je?

Maláčová: Já to vím. Je to čtyřicet pět tisíc!

Učitel: Máš to skoro dobře, Janičko, jen ti tam nesedí ty nuly.

Hamáček: Pane učiteli, já jsem ztratil ten červený svetr.

Učitel: Hamáčku, ty nás s tím svým svetrem jednou všechny zničíš. Pak ho najdeme. Už to někdo spočítal?

Maláčová: Já, já, pane učiteli. Ta firma, kde budu jednou pracovat, mi dá sto tisíc …

Učitel: … každý měsíc …

Maláčová: … každý měsíc, a z toho … z toho zaplatí čtyři sta padesát tisíc na zdravotní pojištění!

Hamáček: To mě zajímá. Jaks to počítala? To chci taky umět.

Maláčová: Neukážu!

Učitel (vzdychá): Janičko, ty mi dáváš.

Maláčová: Heč, vidíte? Je to dobře!

Učitel: Není to dobře, Janičko. Ale už to necháme. Doufejme, že to nebudeš v životě potřebovat.

Kolářová: Já to neumím spočítat. Ale je to nefér, proč mám třeba já, když jsem třikrát očkovaná, platit na někoho jiného?

Učitel: Máš pravdu, Danuško. Ale náš systém je však nastaven na solidárním principu a máme péči zaručenou, tak či onak. A to je nefér. Když odmítají být solidární, tak by si to měli platit sami. Máš pravdu, není to fér.

Děti: A šlo by to nějak zařídit, aby to bylo fér, pane učiteli?

Učitel: Úplně fér to, děti, nebude nikdy. Ale šlo by to vylepšit. Ale muselo by se to udělat postupně a hlavně systémově.

Maláčová: Co je to systémově? To jsem nikdy neslyšela.

Hamáček: Že to zajistí strana.

Učitel: Nechte toho. Je to totiž tak. Lidí, kteří se nechovají dobře ke svému zdraví, je spousta. Třeba kouří, nechodí na procházky nebo třeba jen nechodí k doktorovi na pravidelné prohlídky jako chodíte vy, takže když onemocní, přijde se na to pozdě. Jsou dokonce lidi, kteří nemají povinná očkování, třeba proti …

Kolářová: … korunaviru!

Učitel: Koronaviru. Ale proti němu se očkovat nemusíte, to není povinné. To máme jenom my, abychom mohli chodit do školy a tak a nedopadli třeba jako Landová, kterou i s rodiči někam odvezli. Ale jsou jiná očkování, která mít musíte. Třeba spalničky. A pak třeba někdo onemocní spalničkami, protože není očkovaný, a my všichni to platíme. Nebo třeba hodně kouří, tak jde k doktorovi na kontrolu, aby nedostal rakovinu plic, a zase to platíme. Jenomže v Čechách je tohle všechno jedno. I když si ničíte zdraví, jak chcete, platíme to všichni společně.

Maláčová a Hamáček: To je spravedlivé.

Učitel (váhavě): No, já bych neřekl… Já bych myslel, že bychom měli všichni platit nějakou část toho pojištění stejně, třeba ty čtyři a půl procenta…

Maláčová: Každý bude platit čtyři sta padesát tisíc měsíčně!

Učitel: Ty už buď taky konečně zticha! Takže čtyři a půl procenta, nebo třeba jen tři, a každý dospělý, který chodí do práce, by musel k tomu ještě mít navíc smlouvu s pojišťovnou a platil by podle toho, jak se o sebe stará. Dneska žádnou smlouvu nikdo nemá. Ale měl by a pojišťovna by se ptala právě třeba jestli kouří nebo jezdí na kole bez helmy. To už by si domluvil s tou pojišťovnou. A kdyby třeba nechodil po padesátce na prohlídky k doktorovi, tak by platil o malinko víc. A tak. Hlavně aby se o sebe staral. Protože jak je něco jakoby zadarmo, tak mají lidé vždycky pocit, že to nemá žádnou hodnotu! Ale vy mě neposloucháte.

Kolářová: Posloucháme. Pane učiteli, já budu jednou herečka!

Učitel: Klidně, Danuško, to je dobrá volba. Když budeš říkat jenom to, co napsal někdo jiný, neuděláš chybu. Ale dej si pozor. Jak si někde pustíš hubu na špacír, hned se ukáže, jestli nemáš v hlavě vymleto. Herečkám se to stává každou chvíli.

Maláčová: A myslíte, že se to někdy stane, pane učiteli?

Učitel: Co?

Maláčová: No to s tou pojišťovnou. Že by lidi platili zdravotní pojištění i podle toho, jak se starají o své zdraví? Podle mě to není fér. Můžu se přeci narodit už nemocná, ne?

Učitel: No, to můžeš. Ale právě proto by tam zůstala ta tři procenta, jak jsem říkal. Nebo třeba tři a půl, co já vím. To už by se spočítalo. Určitě by tam samozřejmě pořád musel být ten solidární prvek.

Hamáček: Jéé, já jsem našel ten svetr. Jsem si na něm seděl!

Kolářová: A kdy se to stane, pane učiteli?

Učitel: Já myslím, že nikdy. Jediná šance by byla, kdyby se v parlamentu všichni dohodli, že se to změní napořád. Jenže to by tam asi nesměla být vůbec levice. Ale ona tam vždycky je, jen je někdy zakuklená.

Hamáček: Jako motýle!

Učitel: Motýli. Prostě tam je vždycky nějaká zatracená banda populistů. Ale kdyby tam nebyla, tak by byla šance. A kdyby pak přišlo nějaké nové onemocnění a někdo by se třeba nechtěl očkovat, tak by se mohl třeba připojistit. A kdyby nechtěl ani to, pojišťovna by mu napsala, kolik ho to bude stát, když skončí v nemocnici, a on by si to možná rozmyslel. A možná ne a pak by musel něco platit ze svého, kdyby byl v té nemocnici. Aspoň sanitku. Muselo by se to udělat opatrně! Ale o ty peníze tolik nejde, hlavní je, aby to bylo motivační, aby do toho lidé mohli trochu mluvit! Protože to je jejich zdraví. Nebyli by potom jako ovce někde ve frontě na nádraží … Já vím, to zrovna vy tři nemůžete nikdy pochopit. Ale byla by to šance na změnu, byla.

Hamáček: Já vám věřím, pane učiteli. Já to zařídím!

Učitel: Co zařídíš? Že bude zdravotní pojištění obsahovat motivační prvek?

Hamáček: Že nebude v parlamentu levice!

Učitel (s úsměvem): Ty určitě, ty rošťáku. To bys možná nezvládl ani s Janičkou dohromady. A nezapomeň si tu ten červený svetr. Kdo ví, kdy ho budeš potřebovat.