Strach ze smrti a přepólování vědomí
Poznámka na úvod:
Jedná se o první příspěvěk bloggerského seriálu “Osm ramen jógy".
Tento blog bude postupně obsahovat několik různě tématicky nebo ideově zaměřených seriálů, přičemž jednotlivé články každého seriálu se budou prolínat. Pro přehlednost nový článek pod jeho titulem vždy označím číslem v pořadí a názvem příslušného seriálu, k němuž právě publikovaný text náleží.
Zřejmě mi dáte za pravdu, že k prvnímu z mých příspěvků jsem si nevybral zrovna nejlehčí téma. Ale patřím k mnoha dalším lidem, kteří pevně stojí na přesvědčení, že strach a smrt je nutné důsledně oddělovat. Nelze směšovat základní pud, emoci mající aktivační sídlo v amygdale, která je svou velikostí srovnatelná s lískovým oříškem, a má výhradně materiální základ, a smrtí, která dává životu smysl a je jeho duchovním mezistupněm. Život a smrt patří k jednomu celku. Jejich rozdíl spočívá pouze v nuanci, v přepólování vědomí. Strach ze smrti je pouze jinak oděná úzkost. Strach z neznámého, z obavy, že tělo ohrožuje nevyzpytatelné nebezpečí, které svírá život pod krkem. Úzkost pramení vždy z naší mysli nikoliv z fyzicky prožívané bolesti. Ta je většinou hmatatelným projevem původního strachu. Strach z bolesti je se strachem ze smrti v podstatě totožný.
Navzdory pestrosti filosofických, spirituálních nebo psychologicko-biologických pohledů na smrt a umírání, si nelze nevšimnout zobecnění strachu ze smrti napříč Zeměkoulí. Strach ze smrti se stal běžnou úrovní vědomí. Čteno dle mapy Davida R. Hawkinse se mnozí lidé i celé státy dnes nacházejí právě v úrovni strachu kalkulované číslem 100. Jen pro úplnost: maximální hodnota se pohybuje od 700 do 1000 a označuje stav, v němž jedinec dosahuje osvícení, nirvány nebo samádhi. Mezera je to propastná, nicméně žádoucí je dostat se alespoň nad hodnotu 200.
Strach ze smrti se stal velmi lukrativní komoditou a opět se osvědčuje jako výborná páka manipulace společností, která nadřazuje masu nad jedince. Kdo četl slavnou knihu Eliase Canettiho Masa a moc, ten jistě ví anebo se dozví, v čem spočívají rizika tendování k masovosti ve jménu moci. Strach, že se “někde” nebo “někoho” nakazím, strach, že nemám hadr nebo jiný neprodyšný náhubek na obličeji a zrovna jdu “někam dovnitř”, strach, že když si nedám vpravit zkušební látku do těla, tak nebudu mít radost ze života, jinými slovy, že nezažiji placebo bezpečí a komzumního komfortu, nebo dokonce, že ztratím zaměstnání. Dominance strachu, minimálně v českém prostředí, formuje ovládající režimní hybrid totalitární demokracie. V tomto směru se vyhrocuje cosi jako diktatura výběru: buď se zachováš takto a dostaneš všechno tohle anebo to budeš mít všechno fakt těžký. V reálném životě se každá restrikce tu a tam ohne, tu a tam nedodrží. Pocit svobody se v takovém režimu stává o to iluzornějším a pojem osobní svobody puká i ve zdech domácího prostoru, mezi příbuznými a partnery. Vítejte ve světě totalitární demokracie, kde si prostě musíte vybrat na čí straně stojíte a podle toho s vámi bude jednáno a zacházeno. “Normálnost” je buď divná pachuť bytí nebo psychóza. Kdo chce být sám sebou a v pozitivním vztahu ke všem lidem, ten je nyní tím nejméně normálním. Nejčastěji lze zaslechnout slovo “sobec” nebo “asociál”.
Tak jako jiné známé ideologie i stará platónská demokracie si klade podmínky. Ovšem významný posun v kořeni demokracie se dnes vyjevuje s mrazivým roztříštěním principů lidskosti a důstojnosti. Odtud lze vidět další štěpení lidského smýšlení na hysterickou nedůvěřivost, podezřívavost, “bonzování”, moralizování, politicky motivovanou diskriminaci, vydírání státní administrativou a orgány činnými v trestném řízení, nálepkování, zkrátka boření základní kvality takzvaně zdravé společnosti, kterou je bezpodmínečný respekt ke každé lidské bytosti bez ohledu na její momentální názor, přesvědčení, individuálně uvážené priority a především respekt k vlastnímu vědomému rozhodnutí o sobě samém atd.
Jen společnost, která předkládá obraz smrti ve hmotě mrtvol za účelem vynucení strachu, se dá nazvat společností úpadku a degenerace. Například post mortum fotografie s odhaleným číslováním na už zfialovělých končetinách byly vpustěny do populace jako nevyžádaná injekce strachu ze smrti. Tento politický marketing smrti je vlastně typický pro vizáž totalitární demokracie. Bonusem v politické propagandě smrtelnosti a vydírání lidských myslí je nechtěné vyhřeznutí stavu mentality českého zdravotnictví a nemocnic, které takto podlé vynucování změny názoru v populaci podpořily. Na příkladu jedné “kampaně” jde dobře vidět, že jsme se od dob veřejných poprav, jejichž účelem bylo zastrašování povětšinou negramotného obyvatelstva v dobách evropského středověku posunuli jen k sofistikovanějšímu barbarství v době, o které se namyšleně domníváme, jak je pokroková. Pro zbytky stromových pahýlů nevidíme vyhořelý les. Donedávna čile využíval strachu, i když jen s trošku jinou motivací, komunistický režim. Tato “fotokampaň” dokazuje na jak nestabilní etické půdě stojí lidské společenství po více než třiceti letech odvíjení krásné iluze o svobodě a rozvoji, a jak hmatatelná je rozlezlost psychopatie v politickém vedení státu. Do tohoto vedení vstupují jedinci (jedno, za který politický tábor) v tomto ohledu nijak netestovaní. Kupříkladu žádnému prezindentovi, premiérovi ani ministrům ani státním úředníkům není provedeno měření magnetickou rezonancí ani další zevrubný přezkum na mozkovou defektnost. Zde se děje bazální chyba v odpovědnosti na linii medicína - právo - politická aktivita. Jinými slovy: nežádoucí strach zapouštějí do lidí především ti, u nichž došlo k nevratnému poškození centra strachu a svědomí (slovutné amygdaly), a tudíž strach, lásku nebo soucit prostě pociťovat nemohou. O strachu a zejména o strachu ze smrti je užitečné hovořit právě ve chvíli, kdy většinou hledáme řešení zase jen vně sebe čili “u odborníků”, “u praktiků”, “u vědců”, v institucionálním herbáři medicíny a farmakologie, u obvodních ordinací, které slouží spíš jako úřednické okénko pro předpis než bytostná praktická léčitelská poradna atd. Posledně jmenovaný příklad vypovídá o mizerné úrovni kompetence praktického lékařství, které by v současnosti mělo účinně předcházet všem akutním hospitalizacím. To se prokazatelně neděje.
Je paradoxní, že nebezpečí, které jsme vykázali ven ze svého těla a bezprostředního okolí chceme zahnat také někým nebo něčím mimo náš osobní dosah, tělesný i myšlenkový. A je tragi-komické vidět výsledky osvícenského vývojového projektu směrem k rozumu a racionalitě, které snad nemohly přinést shnilejší zjištění, že jedině “odborník” čili člověk s titulem /-ly, je schopen nám pomoci a my sami se o své tělo ani duši starat nemusíme, ba snad ani nemůžeme či nedokážeme. Takové hlouposti dnes nekriticky věří většina lidí. Vždyť věda je dnes přece už tak daleko. Nebo ne?
Pokud Immanuel Kant hovořil o mravním zákonu v sobě samém, pak jistě neměl na mysli nějaký zákon vně sebe. Z toho plyne, že osobní odpovědnost v této chvíli nespočívá ve víře v odbornost druhých, ale v přesvědčení, že každý je v náhledu etiky odpovědný za své vlastní zdraví sám nikoli za to, že své zdraví nechá ovlivnit vnějšími prostředky. Hovořím tímto o dlohodobém deficitu “odborníků” a státu, co se týká důsledného informování a posilování imunity obyvatel a snahy o sebe-řizenou péči o zdraví. Hovořím o povinnosti státu strukturovat a vzdělávat základní praktickou pomoc tak, aby lidé mohli sami své zdraví ovlivňovat a posilovat. Jistě, to je širokoúhlý požadavek, ale pokud by stát nebyl pokrytecký, což je, podobně jako veškerý farmakoglomerát, pak bychom se většinově stravovali zcela jinak a dovedeno do důsledku, nikdy bychom nepřipustili, aby se kdy mohly vůbec propojit tak odlišná odvětví jako je chemický průmysl a zemědělství. O žalostně málo regulovaném mýcení lesů, jejich pomalém vysazování a vyvážení těženého dřeva mimo vlastní území je v tuto chvíli celkem zbytečné dále psát.
Strach je motivující činitel, ale setrvávání ve strachu také omezuje osobní růst a vede k útlumu. Když se bojíme, automaticky hledáme někoho silnějšího, kdo za nás bude bojovat a vkládáme svůj život a své vědomí na tu stranu, která nás přesvědčí čísly, statistikami, analýzami a vysokou věží argumentace. Bohužel se tímto zbavujeme zodpovědnosti za svůj život teď a tady. Zbavujeme se obrovského potenciálu inteligence každého lidského těla. Za velmi krátkou dobu několika desetiletí jsme se přimkli k představě dlouhověkosti jako jedné z nejvyšších kvalit života. Jak jinak nežli cestou nejvyspělejší medicíny a čím dál dokonaleji barevných a hebkých farmaceutik. To je ale hrubý omyl a odevzdání osobní odpovědnosti mimo naše tělo. Kvalitu života však netvoří spousta odžitých a těžce odpracovaných let, ani ta nejlepší kombinace prášků po ránu a před spaním, ale způsob, úmysly a intenzita odžívání.
Tibetská kniha mrtvých rozlišuje čtyři barda, to znamená prahy nebo stupně, jimiž duše prochází. Prvním z nich je přirozené bardo, tedy tento život, který právě žijeme. Popularizátor a skvělý interpret tohoto dávného pohledu za horizont, Sogjal Rinpočhe v knize Tibetská kniha o životě a smrti napsal toto: “Nikdo nemůže umírat beze strachu a s pocitem naprostého bezpečí, pokud si vpravdě neuvědomí přirozenost mysli.” Toto poznání je klíčem pro setkání se smrtí. Jsem přesvědčený, že právě teď nastala doba podívat se strachu ze smrti do očí a přepólovat jej na vědomý klid přirozené mysli.
Namaste.