Lidé se přestali ptát a tím i přemýšlet

Lidé se přestali ptát a pokud se ptají, nedožadují se odpovědí. Je tomu tak z nedostatku času, zájmu, odvahy, z pohodlnosti, strachu, nevhodnosti? Když se člověk nad jednotlivými možnými vysvětleními zamyslí, dojde k závěru, že i přes různé důvody mají jednu společnou nit respektive důsledek takového ne-ptaní a tím je poslušnost, podřízenost, nezájem až apatie k dění kolem. Nevzniká potřeba přemýšlet nad odpověďmi, rozhodovat se a nést za své rozhodnutí odpovědnost.

Žijeme v době, kdy se pyšníme tím, jak máme na rozdíl od našich předků hluboké znalosti v nejrůznějších oborech, jak si vše dovedeme rozumově zdůvodnit, boha nepotřebujeme. Téměř každý máme prý na to studovat a manuální práce je zřejmě prací podružnou určenou pro nižší sortu lidí než jsme my sami. Hned by si člověk mohl myslet, že v takové pokročilé inteligentní společnosti nemá víra nad ráciem žádnou šanci. Na první pohled tomu tak může být, v boha věřících lidí je prý stále méně. Přesto je na výroku „Když lidé přestali věřit v Boha, věří už všemu" mnoho inspirativního.

Přeneseme-li toto konstatování na dnešní situaci a život za „covidu“, oficiální místa a preferované názorové linie nemají zájem viru, jeho chování a možnostem léčení lépe rozumět. Zájem je samozřejmě udržet a rozšířit svou nabytou moc, vliv a peníze. Z dob totality, která se vyznačuje tuhou centrální mocí ve jménu tak zvaného všeobecného dobra - s nímž mají některé národy vlastní zkušenosti (bohužel ne - zatím? - „ty západní“) známe, že toho lze dosáhnout utlumením diskuse, udržením lidí ve strachu a vzájemné kontrole, ve jménu dobra oslabením demokracie a právního státu, rostoucí závislostí lidí na centrální moci vynucující „dobro“ a konečně drastickým omezením svobody člověka a z toho plynoucím všeobecným společenským a ekonomickým poklesem.

V této souvislosti jsem vedle mnoha zajímavých článků (zejména v ne-mainstreamových médiích), narazila na dva, které některé aspekty výše uvedeného až poeticky charakterizují.

Jedním je vynikající humoristický fejeton „Věčná předkožka“ Jana Sterna s vážným podtextem a naději budícím závěrem, uveřejněný v časopise Nový prostor č. 580. Text končí takto „...Ale přesto tu někde je i vedlejší linie. Klidná podzemní řeka. Přesto si někde, možná nenápadně, rozum razí svou cestu. Možná čím dál nenápadněji, možná čím dál obtížněji. Ale popravdě, ona to byla fuška vždycky.“

Druhým je článek prof. MUDr. Jana Žaloudíka, CSc. Covidí virověk plný otazníků, který byl zveřejněn ve sborníku Rozum proti kovidové panice vydaného Institutem Václava Klause v únoru 2021 (i jen pro tento text stojí za to si sborník obstarat, třebaže je tam zajímavého více). Půvabně napsaný leč brilantně a nekompromisně k samé podstatě dění kolem nás jdoucí text přináší mnoho důležitých praktických, odborných i filosofických otázek napříč obory, na něž se ovšem bohužel odpověď ve společnosti nehledala a nehledá - možná ojediněle, potají ve sklepě, jako kdysi.

Pravda je přeci zřejmá, mají ji ti u moci, v záři reflektorů, ti kteří to s námi myslí opravdu dobře pro naše dobro, oni ví. Věřte, poslouchejte, nezpochybňujte, neptejte se!