Pěstujme odolnost v rozbouřeném světě

Blogosféra

Vendula Zahumenská

Nejsem zhrozena, ani překvapena z mediální smrště zpráv o Ukrajině, bylo nepochybně možno čekat, že po covidím spektáklu přijde jiný. Nemám strach z války, stejně jako jsem netrpěla obavami z koronaviru. Obojí je pro mě nepodstatné, nezajímavé, jen takové kosti hozené prostému lidu k ohlodávání, k odvedení pozornosti, zatímco se svět mění k nepoznání a děje se v něm spousta nekalostí, které ohrožují a ničí lidskou svobodu a volnost. Z téhleté změny našeho bytí mám strach, to se přiznám. Je obrovská, černá a nenabízí nic pěkného. Utažené šrouby a kontrola jen tak nepovolí. Uklidňující je, že lidstvo přežilo všechno: vojenské konflikty, nemoci, hospodářské havárie, pády říší a snahu mocných uzurpovat si moc právě pro sebe. To všechno proplouvalo okolo ("jen" to holt pokaždé stálo mnoho životů a mnoho dobra a většinou snahy o změny zavedených pořádků vrátily lidstvo ve vývoji o desítky či stovky let zpět), zatímco lidé se rodili a umírali, veselili a jednoduše žili. Jak to udělali, měli bychom se ptát? Zdá se totiž, že přes to, že jsme obklopeni moderními vymoženostmi, jsme stejně bezbranní a stejně ponecháni napospas osudu a hrátkám vůdců, světských i náboženských, a panovníků jako lidé ve středověku, jen to neumíme přijmout.

 

Myslím, že jsem v minulosti udělala jednu velkou chybu, kterou už teď nenapravím, můžu se jen snažit zmírnit její nedozírné dopady: nevěnovala jsem pozornost zvyšování vlastní resilience. Nechci tomu říkat prepperství, nikdy bych nechtěla žít jako hrdinové Malevilu - než tak, to radši nijak, říkám si. Resilience je ale něco jiného - je to odolnost proti bouřím, které zuří tam venku. Odolnost fyzická i psychická. Až covidové šílenství mne donutilo uvažovat jinak než jen v intencích chození do kavárny a na pivo a běhání v křeččím kruhu práce - děti - domácnost. Začala jsem tedy s posilováním ducha a těla sice pozdě, ale přece.

 

Před pár měsíci jsme definitivně opustili město. To je podle mne první a zásadní krok. Opustili jsme komfort, žijeme velmi skromně. Máme ale pole, máme slepice, máme chlívek, může mít králikárny. Zatím je nemáme, ale kdyby se svět stal ještě hroším místem k žití, můžeme je mít. Na balkoně ve městě bych neměla nic, co by nasytilo děti. Díky sklepu a obrovské špajzce můžu mít opravdické zásoby základního jídla na pár měsíců. Kdyby se cokoliv stalo, nebudu se účastnit bitek v supermarketech o mouku, těstoviny a trvanlivý mlíko. Počkám jednoduše, až se situace trochu zklidní. Nevím jen, co koupit, abychom byli připraveni i na jiné situace než je zavřený Lidl. Mám koupit další kamna na dřevo? Sporák do zásoby, kdyby ten starý odešel do věčných lovišť? Mám sehnat nějaký malý generátor? Mlýnek na obiloviny? Peřiny? Zimní bundy a boty o několik čísel větší?

 

Neodešli jsme jen z města, opustili jsme i systém základního školství. Děti máme doma a je to fajn. Jsme i v tomto méně zranitelní. O škole už vůbec neuvažuju a je to rozhodně posilující i osvobozující. Už jen to, že začínají s výukou v devět a stačí jim se jen zvednout od snídaně, uklidit hrnky a přejít chodbu, aby byli "v lavici". Snažíme se taky přemýšlet, co bychom mohli dělat rukama. Co bychom se měli naučit. Práva nám totiž v neprávním státě budou k užitku jako žábě kudrlinka. Proto jsem koupila dceři šicí stroj a podporuju ji v tom, aby s kamarádkou šily obojky a vodítka a doplňky pro psy. Aby se něco naučily, co mohou nabídnout výměnou za protislužbu.

 

Poslední, o čem budu psát, je současně to nejdůležitější. Kromě "fyzických věcí", jsme začali za poslední dva roky posilovat hlavně přátelství a sociální vazby. Jsem od přírody introvert, stejně jako David a naše děti. Vystačila bych si dost pravděpodobně zavřená sama doma. Ale to není model pro šťastný život. I v tomto podivném světě totiž nechci jen přežívat, ale žít a žít šťastně. Myslím si dokonce, že právo na štěstí je základním přirozeným lidským právem, od kterého se dovíjí vše ostatní.

 

O právu na štěstí jsem psala podrobněji tady.

 

Štěstí dosáhnete mnohem lépe spolu s ostatními. Je na nich dokonce do značné míry závislé. Proto se setkáváme každý druhý čtvrtek v Brně (a moji přátelé pak pořádají stejné svobodné dýchánky i v Praze). Proto pořádáme už skoro rok každoměsíční setkání. Proto hledám velmi intenzivně kamarády pro děti, a proto jsem se rozhodla vytvořit nový web Kamarádi za humny. Přidejte se k nám, jestli chcete. Potřebujeme se jako sůl - vzájemnou podporu a sdílení starostí i radostí. Bude nám všem mnohem líp.

 

Vím, že jsou moje snahy o dobrý život v tomto šíleném světě asi jako snaha mravence zdolat Everest. Přesto se nehodlám vzdát, podvolit se a jen nečinně čekat, kam mne budou "ti nahoře vláčet". Zkouším dělat aspoň něco, protože jen tím, že posílím sama sebe a svoje děti budu doopravdy svobodnější. A pak nad budu moct dělat i něco užitečného pro druhé. Mimo stát, mimo systém, ale o to líp.