Obyčejný život obyčejných lidí

V minulé části tohoto textu jsem popsal fungování metody PCR. Raději shrnu předchozí text v bodech, není nad stručnost:

• Umí PCR zjistit, zda má člověk v sobě koronavirovou RNA? – Ano.
• Umí PCR zjistit, zda má člověk v sobě živý koronavirus? – Ne.
• Je-li člověk PCR pozitivní, znamená to automaticky, že je nemocný? – Ne.
• Je-li člověk PCR pozitivní, znamená to automaticky, že je infekční? – Velmi dobrá otázka. Ne.

K čemu je vlastně testování?

V normálním světě potřebuje lékař vědět, jakou máme nemoc, aby nás mohl léčit. Pokud bychom věděli, že je někdo koronapozitivní, můžeme mu nasadit cílenou preventivní léčbu. Ale nic takového se organizovaně neděje. Hygiena nám nevolá, aby poradila, jaké léky máte brát (pochopitelně, nemá to v popisu práce), a praktik nám nevolá už vůbec. Testování se používá hlavně k trasování. A trasování dávno nefunguje, protože není v zájmu celé společnosti a je potřeba si to přiznat.

Ve skutečnosti vůbec nejde o to, kdo je pozitivní nebo třeba očkovaný. Jde o to, kdo je infekční. A to žádný test se 100% jistotou říci neumí. Naopak, extrémně citlivá metoda PCR zavře do karantény i nešťastníka, který má zcela minimální množství koronavirové RNA ve vzorku a koronavirus už dokonce nemusí být živý. Mimo jiné i zdravotníky a jejich děti. Takový člověk ale nemusí pro své okolí představovat žádné riziko. A netýká se to jen izolovaných.

Vláda naše děti svou chybnou rovnicí PCR pozitivní = infekční drží v karanténě čistě preventivně, ne kvůli tomu, že někoho nakazily, ale že by mohly. Jsou sprostí podezřelí. Je to podobné, jako zavřít občany do vězení, protože by mohli krást. Vida, ten člověk má dvě ruce, mohl by být zlodějem, raději ho zavřeme. Nebo bychom se třeba vzájemně mohli zabíjet v autech. Raději všechny zavřeme doma a jsme best in car accidents! Je to presumpce viny.

A toto vše se s malými obměnami děje už dva roky (mění se jen cílová skupina nešťastníků) bez zásadního zlepšení. Proč to nefunguje?

Protože koronavirus je chřipka svého druhu

Je dokumentováno, že pro izolované indiánské kmeny byla obrovskou pohromou obyčejná chřipka. Proti chřipce neexistuje dlouhodobě účinné očkování, protože rychle mutuje. Chceme-li, musíme se dobrovolně přeočkovat každý rok vakcínou připravenou podle chřipkových kmenů z minulé sezóny a pokud mutují víc, než se čekalo, tak chřipku stejně dostaneme. Nepřipomíná vám to něco?

Koronavirus rovněž mutuje (byť se jedná o trochu jiný typ viru). Je klidně možné, že dlouhodobě účinkující vakcína nebude existovat nikdy. Když to hodně dobře dopadne, bude stačit jedna vakcinace za sezónu, přesně jako u chřipky, zatím to tak ale nevypadá.

Jediné rozumné řešení pro normální zdravé lidi nebo děti je normálně žít a čas od času covid (vždy novou variantu) prodělat a vyležet. Jako chřipku každou zimu. A případně se samozřejmě očkovat, pokud v očkování máte důvěru vy osobně. Tím, že budeme nemoci pravidelně vystaveni, svou ochranu proti ní průběžně zlepšujeme. Imunitní systém je třeba trénovat jako svaly. Riziko komplikací je nízké, ale samozřejmě nějaké vždycky je. Život není bez rizika!

Plošné testování je třeba zrušit

V momentě, kdy do města uzavřeného hradbami přijede cizinec a má choleru, dává smysl jej zavřít do vězení a ke dveřím postavit stráže s halapartnami. Ale opravdu jej zavřeme, když si myslíme, že možná bude mít choleru a přitom nevykazuje žádné příznaky? V demokratickém státě, v němž koronavirová respirační infekce řádí dva roky a zjevně jí nemáme vůbec pod kontrolou?

Ano, zavřeme. Přesně v této situaci je vaše PCR-pozitivní neočkované dítě. Možná onemocní a možná někoho nakazí, riziko tam samozřejmě je. Tak ho preventivně zavřeme, i když mu nic není! Klidně opakovaně.

PCR metoda je zneužívána k cílům, k nimž nebyla vůbec vyvinuta. Situaci PCR-pozitivního má komplexně vyhodnotit praktický lékař a PCR diagnostika pro něj má být jedním, nikoliv jediným argumentem, jaká doporučení dát. Výrobci souprav to vědí, viz např. návod na jednu z mnoha PCR testovacích souprav zde (str 1, anglicky). Jenže lékaři, kteří si těchto věcí jsou vědomi, jsou dávno ze hry. Rozhodování naopak významně ovlivňují teoretici, z nichž málokdo kdy viděl pacienta. Zcela evidentně si s naší situací dlouhodobě nevědí rady. Neumí ji vyřešit. Umějí jenom nesmyslně zavírat pořád dokola, k totálnímu zesměšnění sebe sama.

Nesmíme tupě izolovat pozitivní, ale léčit nemocné a chránit ohrožené! Je to podobné, jako když absolvujete chemoterapii - izolují vás, aby vás chránili, nikoliv lidi ve vašem okolí, ačkoliv jsou to oni, kdo vás ohrožuje.

Chráníme se sami

Politici, kteří zavírají občany, firmy, školy nebo restaurace, nás nechrání. Nechrání ani očkované, ani neočkované. My všichni se chráníme výhradně sami. Kdo chtěl být očkovaný, je očkovaný. Kdo nechtěl, není. Všichni věříme nějakým způsobům, jak se chránit, nebo ochranu nepovažujeme za důležitou a nechráníme se vůbec. A všichni už dávno víme, s čím se pereme. Takže se ptám – k čemu restrikce, nařízení a opatření?

Je zde jenom jeden důvod. Ochrana zdravotnického systému před zhroucením všeho druhu. Před kolapsem personálu v důsledku vyčerpání, před kolapsem systému péče jako takového. Ale vy snad máte pocit, že po organizační stránce se systém už nezhroutil (1, 2, 3)? Nebo jak to zhroucení vypadá?

Média nám denně servírují zprávy o vyčerpaných zdravotnících a na nás všechny to samozřejmě silně působí. Vůbec jim nezávidím a řadu z nich znám osobně. Ale emoce stranou - netvařme se, že jsou největší obětí situace. Dělají svou práci, všechna čest, a je třeba jim neustále vyjadřovat uznání, ale mohou se rozhodnout ji změnit a třeba si otevřít hospodu. Pár hospodských znám také osobně a také rádi dělali svoji práci.

Jsme v Súdánu

Solidarita této společnosti jako celku je hodně křehká iluze. Je nutné si přiznat, že zájmy těch, co jsou virem reálně ohroženi případně se obyčejně bojí a zájmy ostatních, kteří jsou ochotni akceptovat zvýšené riziko spojené s výskytem koronaviru v populaci, jdou dlouhodobě proti sobě. Fráze, že „zdraví je nejdůležitější“ zní jinak člověku, který leží s covidem v nemocnici, a jinak člověku, kterému stát dva roky likviduje živobytí, jehož zdravé děti nutí sedět doma, kolem všechno zdražuje a k tomu jednou za čas máte trochu teplotu.

Naše situace je podobná situaci někoho, kdo odjede na dovolenou třeba do Súdánu. Naprostá většina z nás by do Súdánu nikdy nejela, protože je to riskantní. A teď najednou přijel „virový Súdán“ za námi sám, riziko šlo nahoru a musíme s ním žít, i když nechceme. Dlouhodobě nutit zdravé a statisticky neohrožené lidi, aby se přizpůsobovali, někdy za cenu vlastního sebezničení, tomu já říkám sobectví.