Je Washington ještě vůbec na Západě?
Postbabišovská generace české politiky má dvě oblíbené mantry, které velice ráda opakuje, kdykoliv k tomu ve veřejném prostoru dostane šanci. Tou první je dle mého skromného názoru krajně hloupé rčení „vrátit se do Evropy,“ jakoby snad česká kotlina s nástupem vlády ANO opustila kontinent a zanechala po sobě jen kráter mezi Německem a Slovenskem. Druhá oblíbená průpovídka dnešní doby zní „dostat (či opět vrátit) nás na Západ.“ Úvaha za oběma slogany je, jak tomu tak u podobných hesel bývá, vcelku jednoduchá. Onen Západ, zahrnující území zhruba od San Francisca po Frankfurt nad Odrou (ačkoliv přesná pozice jeho východní hranice a zejména status bývalé DDR je diskutabilní) představuje historicky nejvyspělejší oblast světa, ve které pokrok zejména v oblasti občansko-hodnotové doznal nejpokročilejšího stádia vývoje a úkolem moderního českého politika je snažit se odpovědně do puntíku kopírovat vše přesně tak, jak se to dělá na Západě a v „Evropě.“
Je tedy pochopitelné, že nedávné rozhodnutí amerického nejvyššího soudu, který zvrátil precedent z případu Roe v. Wade a fakticky vrátil rozhodování o potratové legislativě zpět z federální úrovně do kompetence jednotlivých států, tak trochu hodilo zpětnazápadním do jejich argumentace vidle. Kdyby se něco podobného stalo v Polsku, českými názorovými deníky už by se dávno prohnala vlna odsuzujících komentářů, veřejnoprávní média by mluvila o krajní pravici a nejeden politik liberálnějšího křídla pětikoalice už by vystoupil s prohlášením o zpátečnictví a „odklonu od Západních hodnot.“ Takto je ale situace poněkud složitější, protože narozdíl od zpátečnické, téměř ještě feudální středovýchodní „neEvropy,“ v USA, které jsou vzorem pro všechny demokracie světa, přeci musí vědět, co dělají. Místo titulků o fašismu tedy čteme ty o „konzervatismu“ a Sněmovní mravokárci si raději šetří síly na Orbána, zatímco nad Arkansasem přimhouří oko.
Nechci kritizovat výrok ústavního soudu, který se sám o sobě týká spíše debaty o míře autonomie jednotlivých států, která je stará jako samotné USA. Zároveň do jisté míry chápu argumentaci a postoje odpůrců potratů. Otevřeně ale říkám, že můj názor je ten, že žena má právo se svým tělem nakládat, jak ona sama uzná za vhodné, a pokud se pro potrat rozhodne, stát nemá morální právo jí v tom bránit, ale naopak by se měl snažit zajistit, aby podmínky, ve kterých zákrok podstoupí, byly co nejbezpečnější. Bránit ženám v přístupu k potratům je úplně stejně špatně v Arkansasu jako v Polsku a stavět se k tomu jinak je pokrytectví. „Na Západě by se to nestalo” prostě není pádný argument.