Orwell, Le Pen a naše nepoučitelnost

Celkem příznačně jsem při nedělní procházce skotským hlavním městem, Edinburkem, natrefil na stánek nabízející „francouzsko-skotské spojení.” Ačkoliv předmětem nabídky bylo rychlé občerstvení ve stylu metropole na Seině, marketingový tah, který majitel podniku zvolil, není náhodný. Ať už si při toulkách skotskou metropolí všimnete jistého odrazu pařížské architektury na fasádě významných kulturních a úředních institucí, či prominentního umístění Institutu français na hlavní třídě spojující Edinburský hrad a královský palác, vřelý vztah k zemi galského kohouta je tu patrný na každém kroku. Skotský vztah k Francii je protkán sentimentalitou, kterou dodnes vyvolává odkaz takzvané „staré aliance”; spojenectví, které už v roce 1295 obě země uzavřely coby pakt proti společnému nepříteli — Anglii. Na dění ve Francii je na britských ostrovech brán speciální zřetel, který vyrovnává snad jen zájem o dění ve Spojených státech. Edinburk, odkud bylo často tak nějak blíže do Paříže než do Londýna, pochopitelně tedy v neděli se zájmem sledoval, jak ve Francii dopadne první kolo prezidentských voleb a ani já jsem nemohl jinak, než obrátit zrak k jihu.

V době psaní tohoto článku už mají Francouzi odvoleno. Projekce naznačuje, že Emmanuel Macron vyhrál první kolo zhruba s 28 procenty. Druhá Marie Le Pen by měla získat přibližně 22 procent a je tedy jisté, že právě oni dva se budou, tak jako před pěti lety, v druhém kole ucházet o přízeň voličů ostatních kandidátů. Situace je ale výrazně odlišná od té v roce 2017.

Spisovatel George Orwell ve své novelistické eseji Cesta k wiganskému molu (1937) do detailu rozebral důvody rostoucí popularity fašistických hnutí zejména v Británii, ale i jinde v Evropě během třicátých let. Jako jádro problému identifikoval zaslepenost socialistické inteligence, která jménem proletariátu vyzývala k internacionálnímu třídnímu boji, čímž od základních myšlenek socialismu odrazovala spoustu lidí z bývalé buržoazie, kteří se ekonomicky dostali na či pod úroveň dělníků, ale zároveň se nebyli ochotni vzdát společenských hodnot a návyků střední třídy. Agresivní a antisociální marxisté podle Orwella takové jedince naháněli přímo do rukou fašismu, jenž stejně jako socialismus nabízel řešení ekonomických problémů, avšak při zachování tradičních hodnot.
Když se teď dívám na výsledky francouzských voleb, nemůžu se ubránit dojmu, že současná situace je do značné míry analogická s tou, kterou Orwell popsal. Když se podíváme na srovnání prvních kol v roce 2017 a 2022, nejvýraznější změnou je drtivý propad Republikánské strany. Zatímco před pěti lety získal Francois Fillon 20%, Valérie Pécresse letos nedosáhne ani pěti. Oproti minulým volbám je tu tedy více než 15% středopravého Gaullistického elektorátu, které si mezi sebe rozdělili zbývající kandidáti. Předpokládejme, že socialista Mélenchon jich významný podíl na svou stranu nezískal (jeho letošní výsledek 22% je o krapet lepší než ten minulý). Část mohla přeběhnout k Macronovi a část k Marie Le Pen, kteří si oba letos zhruba o tři procenta polepšili. Velmi pravděpodobné je, že značná část Fillonových voličů se letos bude ukrývat v přibližně sedmi procentech zisku krajně pravicového Érica Zemmoura. Zdá se tedy, že nezanedbatelná část Gaullistů se již fašismem zlákat nechala.

Bohužel to není překvapivé. Orwell správně poukazuje na to, že inteligentní, empatický člověk nemůže nesouhlasit se základní myšlenkou socialismu stejně tak, jako se nemůže nenechat od socialismu odradit fanatiky neustále dokola opakujícími marxistická hesla o tezi a antitezi. Situace ve třicátých letech byla bezprecedentní tím, že střední a dělnická třída řešily stejné ekonomické problémy. Socialistická inteligence tento fakt nicméně absolutně ignorovala a nadále razila myšlenku třídního boje. Dnes jsme opět v situaci, kdy se v Evropě chudoba stává strašákem i pro jiné než nejchudší vrstvy obyvatelstva. Opět můžeme sledovat stejnou zaslepenost a sobeckou bohorovnost ideologů, kteří se snaží skupiny obyvatel poštvat proti sobě místo toho, aby reálně řešily jejich společné problémy. Stejně tak jako se ve třicátých letech stal proletariát pro socialistickou inteligenci utlačovaným božstvem, staví dnešní neoliberální elita na piedestal různé minoritní skupiny (etnické, sexuální, náboženské), které jsou v jejích očích něco jako věční mučedníci, jejichž utrpení je důsledkem konzervatismu bílé střední třídy, která se odmítá vzdát svých tradic a napomáhá tak udržovat vykořisťovatelský systém při životě. Stejně jako marxisté přehlíželi ve třicátých letech fakt, že rozdíly mezi střední třídou a proletariátem se vytrácejí a že mnozí dělníci jsou na tom ekonomicky dokonce lépe než spousta členů démonizované buržoazie, chová se dnešní liberální elita k bílé střední třídě jako k třídnímu nepříteli, jehož názory a životní styl jsou neslučitelné s pokrokem a musí být odstraněny.

Stejně tak postoj neoliberálních elit k proletariátu je do značné míry analogický s tím marxistickým ve třicátých letech. Orwell poukazuje na zaslepenost marxistů, kteří se ironicky často rekrutovali právě z řad buržoazie a kteří nebyli schopni pochopit reálné problémy dělnické třídy. Marxisté nenavrhovali skutečná řešení urgentních problémů jako byl nedostatek vhodného ubytování, vysoké ceny jídla či nevyhovující pracovní podmínky. Místo toho jen dokola nabízeli utopickou vizi porevoluční společnosti, kde všechny tyto problémy jako zázrakem vymizí. Na konkrétní dotazy konkrétních jedinců přicházely teoretické odpovědi o třídním boji. Na stížnosti o padající střeše bylo odpovídáno doporučením prostudovat Kapitál. Zatímco střední třída byla socialismem pohoršena, samotným dělníkům neměl, co nabídnout.

Podobně i dnešní liberalismus žije v absolutním odstřižení od reálného světa. Většina dnešní inteligence jen neustále dokola opakuje menšinám abstraktní teze o útlaku bílou střední třídou, aniž by byla ochotna naslouchat reálným problémům a hledat řešení. Zároveň můžeme pozorovat stejné opovrhování kýmkoliv, kdo se snaží hledat skutečná východiska, aniž by svůj názor podkládal teoretickou akademickou diskuzí. Tak jako ta socialistická ve třicátých letech, dnešní liberální inteligence hledá pouze abstraktní řešení abstraktních problémů. Díky relativnímu blahobytu minulých let bylo tomuto nešvaru umožněno prosperovat a prostupovat společností dál a dál. Dokud totiž trpí pouze ti nejchudší, nehrozí riziko jakékoliv významné reakce. Problém nastává, když se do existenčních problémů dostane i střední třída. A právě to se dnes děje. Opilý klamným zdáním úspěchu liberální svět sám sebe postupně přesvědčil o neochvějnosti své pozice a teď není schopen odhalit nebezpečí a reagovat na něj. Stejně tak jako socialistická inteligence třicátých let nepochopila, že značná část buržoazie a proletariát řeší totožné existenční problémy, nechápe to dnes ani liberální elita. Místo toho, aby hledala odpovědi na otázky neustále se zvyšujících cen životně důležitých komodit a nežádoucích dopadů globalizace na regionální ekonomiku, snaží se neustále vklínit mezi chudé menšiny a střední třídu ideologický klín.

Včera jsem ve volebním speciálu BBC zaznamenal dva okamžiky, které jsou naprosto výstižné pro celou dnešní situaci. Prvním byl vstup z Macronova volebního štábu, kde si mladá slečna (pravděpodobně z Paříže) stěžovala na to, že posílení krajně pravicových stran mají na svědomí dezinformace na sociálních sítích. Toto je dokonalý příklad liberálního lhaní si do kapsy. Místo toho, abychom lidem naslouchali, shazujeme jejich stížnosti jako nesmyslné výkřiky neinformovaných hlupáků a ostentativně obracíme pozornost k nereálným problémům (Rasistické odkazy v architektuře), či poukazujeme někam jinam (například na Ukrajinu, která se bohužel stala pro mnoho politiků nástrojem odvádění pozornosti od domácích problémů). Jediný, kdo naslouchá a nabízí řešení jsou krajní, antisystémové strany. Onomu vstupu z Macronova štábu předcházel na BBC rozhovor s jedním z členů Národního fronty. Když přišla řeč na imigraci, reportér zpochybnil aktuálnost tématu statistikou, která měla dokazovat, že Francie na tom není s imigrací hůř než jiné státy západní Evropy. Odpověď byla jasná a výstižná: „Běžte se podívat na předměstí.” Na to reportér reagoval tím, že on se nemusí chodit nikam dívat, protože má statistiky. A to je přesně jádro problému. Zatímco fašisté naslouchají každodenním stížnostem obyvatel, my je odmítáme brát vážně. Zatímco Marie Le Pen objíždí francouzské regiony a komunikuje s voliči, Macron tráví čas bezvýslednými cestami do Moskvy. Řešení, která Národní fronta nabízí nejsou dobrá řešení, ale jsou to alespoň nějaká řešení, ke kterým se může stále větší procento nespokojených voličů upnout, zatímco jim liberální elity dokola tvrdí, že jejich problémy jsou smyšlené.

Marie Le Pen společně s Éricem Zemmourem získali zhruba 30%. Když k tomu připočteme 22% Jean-Luc Mélenchona, dostaneme 52% voličů, kteří volají po radikální změně. Čím dříve si přestaneme nalhávat, že toto číslo jsou pouze dezinformovaní chudáci, a čím dříve uznáme, že problémy, na které Marie Le Pen nabízí řešení jsou reálné, tím větší bude naše šance zabránit tomu, aby lidé jako ona nakonec skutečně dostali možnost je řešit. To platí pro celou Evropu.