Není kouře bez ohně

Před několika týdny nás všechny ochromila zpráva o brutální vraždě učitele, které se dopustil žák jednoho pražského Středního odborného učiliště. Nemám dostatek informací o celé kause, abych si dovolil komentář o tom, kdo co podcenil, zavinil, kdo jednal v čirém zoufalství či ze msty za případný neadekvátní přístup pedagoga, ve zlosti neschopen dohlédnout hrůzný dopad svého činu. Pouze se mohu dohadovat, zda útok byl předem promyšlen a co k němu studenta vedlo. Spousta proměnných se nabízí, ale jelikož neznám podrobnosti, nemohu a ani nechci konkrétní skutek komentovat, natož hodnotit. Škoda, že se tak také nezachovali někteří kolegové psychologové, kteří o věci nevěděli vůbec nic, a přesto v médiích jako pistolníci od boku pálili nesmyslné diagnózy.

Jak říkal jeden klasik, národ reaguje pouze na katastrofy. A reakcí jsme dnes svědky vskutku mnoha. Dovídáme se stokrát řečenou pravdu, že je velký nedostatek školních psychologů, že školní metodici prevence nemají dostatek prostoru k práci s konkrétními žáky, že školní poradenská pracoviště nefungují tak jaké byly při jejich zřizování představy. Jako by se zapomnělo na Pedagogicko-psychologické poradny a jejich postavení v sytému poradenství ve školství. Pro připomenutí, právě tyto instituce garantují metodickou podporu školním metodikům prevence a aktivní spolupráci se školami při vzdělávání žáků s nejrůznějšími deficity.

Před lety poradny skutečně aktivně působily, nebo se alespoň o to snažily. Čekací doba na vyšetření byla pár týdnů a poradenské pracovníky bylo skutečně možné ve školách potkávat. Tato doba před několika lety minula. Jedním z důvodů je, jak jinak v českých podmínkách, extrémní byrokracie. Ministerstvo školství si před pár lety v rámci různých proinkluzivních opatření prostřednictvím své odborné organizace, která již naštěstí byla eliminována, vymyslelo tolik nesmyslných administrativních úkonů prostřednictvím různých výkazů a samoúčelných formulářů, jimiž poradenská zařízení (Pedagogicko-psychologické poradny a Speciálně pedagogická centra) natolik zahltila, že se původní objekt působení – dítě, začal vytrácet. V současné době není ojedinělá čekací doba na psychologické vyšetření půl roku a více.

Žák nemůže sedět doma a čekat na termín až jej poradna pozve, ale musí chodit do školy. Tak se stává, že vstupuje do školy, které chybí potřebné informace, a tedy není odpovídajícím způsobem připravena akceptovat individualitu konkrétního žáka/studenta. Učitelé většinou nemívají se speciální pedagogikou téměř žádné zkušenosti, neznají důsledky různých zdravotních či osobnostních deficitů
u žáků, natož aby dokázali volit potřebné didaktické postupy k jednotlivci ve třicetihlavé třídě. Mimo jiné i proto se setkáváme s žáky, kteří ve škole opakovaně selhávají, byť se občas na výuku i připraví. Žáci s poruchou pozornosti s hyperaktivitou či bez ní (ADHD / ADD), s vývojovou dysfázií a jinými zdravotními obtížemi omezujícími školní výkon prostě bez odpovídajícího přístupu pedagoga se budou i nadále velmi často setkávat se školními neúspěchy. A jejich reakce budou ryze individuální – agrese vůči druhým, autoagrese, psychické problémy, záškoláctví, únik do mnohdy závadových part, kde jsou akceptováni, únik k OPL, zkrátka vývoj těchto žáků se stále častěji stává rizikový.

Právě ve smyslu prevence rizikového vývoje žáků jsme již na sklonku devadesátých let minulého století s několika kolegy začali rozvíjet a posléze i realizovat myšlenku školních metodiků prevence, včetně jejich metodického vedení z pedagogicko-psychologických poraden. Vzhledem k podobným nárokům na jejich práci jako u výchovných poradců, jsme i u metodiků prevence ve školách připravili prostředky na snížení jejich přímé vyučovací povinnosti na úroveň výchovných poradců včetně osobního ohodnocení. Bohužel, tehdejší sociálně demokratická vláda určila za prioritu neslavný „Internet do škol“, který skončil záhy v hloubi zapomnění a školní metodici prevence „ostrouhali“. A tak je tomu přes minimální specializační příplatek dodnes.

Pro zlepšení současné tristní situace ve školním poradenství nehledejme vzdušné zámky v podobě požadavků na stovky nových školních psychologů, které stejně nenajdeme. Pokud se někteří čerství absolventi fakult přece jen najdou, bez odborných zkušeností se ve své většině nestanou potřebnou posilou. Vycházejme z reálné situace ve společnosti, kde není dostatek psychologů ani psychiatrů, aby se mohli věnovat všem potřebným a tedy, že pravděpodobně v nejbližších deseti, možná dvaceti letech moc funkce schopných školních psychologů asi nenajdeme. Zaměřme se na to, co máme – školní poradenská pracoviště a školní poradenská zařízení. Ve školách dejme větší prostor metodikům prevence, výchovným poradcům a školním speciálním pedagogům tím, že jim ubereme hodiny přímé vyučovací povinnosti, bude-li s nimi psycholog jedině dobře. Přehodnoťme nesmyslné papírování v poradnách, které bere čas určený žákům. Jelikož odbornou podporu, jak pracovat s žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, potřebují i učitelé, zaměřme se v dalším vzděláván i na ně. Budeme-li s učiteli pracovat a motivovat je k dalšímu vzdělávání, třeba se postupně zbavíme i těch, kteří jsou vyhořelí, aniž by kdy vzpláli. Právě takoví učitelé totiž školní prostředí otravují a žákům škodí.

Pokusme se ozdravit školní prostředí reálnými možnostmi, na které můžeme při troše snahy dosáhnout a neukájejme se představou, že najednou přijede rytíř na bílém koni a přemůže draka.

Jiří Pilař, předseda Asociace speciálních pedagogů