Muž a žena jedno jest – ale až spolu

Blogosféra

Kateřina Míkovcová

…do té doby je každý jiný, s doplňujícími se vlastnostmi, schopnostmi, fyzickými i psychickými danostmi tak, aby teprve spolu mohli býti jeden pevný celek. K tomu, aby se dvě bytosti k sobě přimknuli je potřeba přitažlivost, která je z podstaty dána potřebou komplementarity, doplnění toho, co já nejsem, nemám, chybí mi. Pro pevnost a trvalost svazku je nicméně nutný nějaký společný základ, náhled na život a životní priority. Je přitom jedno, jestli je to v heterosexuálním páru muž, který má přirozeně více mužské energie nebo žena. Ten druhý v páru – pokud přitažlivost funguje – přináší tu ženskou složku.

Naši pokrokoví a inteligentnější jedinci se nás však snaží přesvědčit, že žena a muž jedno jest v povaze, touhách, přáních - pouze s drobnými fyzickými odchylkami, které lze naštěstí v dnešní době hravě překonat. Snaží se nás přesvědčit, že ženy mají stejnou vůli soutěžit, bojovat, drát se dopředu jako muži. Samozřejmě že jsou takové ženy a je to naprosto v pořádku. Jedná se ovšem o výjimečné ženy v tomto slova smyslu. Nižší zastoupení žen ve vrcholných pozicích jsou převážně dány tím, že ženy po nich v hloubi duše většinově netouží. Pozitivní diskriminace je tedy spíše směšná a urážející pro ty, které mají ambice a schopnosti ve vysoce konkurenčním světě uspět.

Ženy obecně jsou přirozeně schopnější vnímat život komplexněji, emočněji, v určitých cyklech. Oproti tomu muži se většinově zaměřují na svůj pracovní úspěch, lineárně směřují stále vpřed. Každé z obou pohlaví tedy intuitivně hledá svůj doplněk, to co sami nemají ve své přirozenosti, k tomu jsou přirozeně přitahováni. Pokud stávající převažující společenské konvence ženy znásilňují do pocitu, že jsou stejné jako muži (a „zlí“ muži je pouze na svá místa nechtějí pustit), nutí řadu z nich stylizovat se do něčeho, co jim z podstaty není přirozené. Taková žena se „přepóluje“, do okolí vysílá svým chováním špatné signály a tím nenachází správné partnery (pro sebe, pro svou skutečnou podstatu – je otázka jestli svou podstatu :zná či se ji snaží poznat). Tato žena přitahuje svou projevovanou „mužskou“ podstatou muže s ženskou energií. Bude tato žena skutečně ve vztahu šťastná? Nebudou náhodou tímto nedorozuměním žít spolu muž a žena nicméně oba s ženskou energií? Tato přitažlivost možná může fungovat krátce, ale ne trvale. Ženy jsou masírovány propagandou, že se nemají chovat jako ženy a muži jako muži – ale vpodstatě obráceně ke své přirozenosti. Tato zvrácenost, tento teoretický nepřirozený ideologický konstrukt bude mít pro společnost za následek množství nešťastných, neukotvených, zmatených mužů a žen, kteří nebudou schopni vytvořit fungující svazky a v nich vychovávat spokojené děti, z nichž by měly šanci vyrůst ukotvení, sebevědomí, svobodní a zodpovědní občané. To je ale možná nesdělený skrytý úmysl.

Vždy bylo náročné vytvořit a uchvat si fungující, životadárný, naplněný vztah a mnohdy se to nedařilo. Nicméně v tomto „ovzduší rovnosti“ ten úspěch bude ještě nepravděpodobnější. Lidé budou raději žít sami nebo žit vedle někoho ale ne spolu. Jistou šanci může představovat schopnost jinak energeticky vystupovat v práci a jinak doma. To zvládá ale asi málokdo.

Velmi se mi líbila přednáška na mezinárodní konferenci nazvané „Proměny právního postavení ženy v průběhu historie“ paní Daniely Kovářové, která se uskutečnila dne 1.12.2021 na Právnické fakultě UK s názvem „Klady a zápory ženské emancipace“ (četla jsem její přepis JUDr. Daniela Kovářová - advokátka - rodinné právo (akkovarova.cz), která vyvolala kritickou emoční reakci mladých, emancipovaných a zdánlivě sebevědomých studentek. Spíše než zavržení autorky a pokus o její veřejné zostuzení a umlčení měla následovat diskuse - jakkoli ostrá a vypjatá - vstřebání a pochopení prezentovaných argumentů obou stran a případné poupravení zastávaných názorových pozic. To by ovšem sebevědomé studentky musely být ochotny diskutovat, musely by mít své názory pevně opřeny o argumenty a musely by se chtít přiblížit k nějakému pochopení složitosti a komplexnosti tématu. Ony studentky nic takového zřejmě nechtějí. Proto se uchylují po vlastní ideologické indoktrinaci, kterou si zřejmě zatím neuvědomují, k výlevům a k praktikám ze západu se valící „cancel culture“.

Klíčem k pocitu štěstí v životě je poznat a uvědomit si, jaký jsem a co skutečně chci. Neštěstí pak je, když se nechám zmanipulovat do něčeho, co vlastně nakonec zjistím, že nechci, ale těžko se to pak následně napravuje.