Není snadné, stát se dezinformátorem

Blogosféra

Martin Hála

… je ale snadné být jako dezinformátor označen. Někdo má prostě problém s tím, že máte jiný názor: nemaje argument, odklidí vaše sdělení jako sdělení někoho méněcenného. K vašemu odsouzení použije nějaké slovo, které je moderní, které dobře zní a které je vnímáno negativně. A jak je vidět - o kterém také mnoho neví: dezinformace (angl. disinformation) je nepravdivá informace vypuštěná do světa se záměrem uvést někoho v omyl, ovlivnit jeho rozhodování (ve svůj prospěch nebo jeho neprospěch) a v důsledku toho jej poškodit na jeho právech. Podmínkou je vědomí si nepravdivosti zprávy a nějaký záměr celé této manipulace.

Od tohoto je logicky třeba odlišit dvě situace: první – mám na něco názor, prezentuji jej jako můj pohled na věc … a mýlím se. Může se to stát, i když jen jednou za… /doplňte/, a i když se budu za svůj omyl rvát ze všech sil, dezinformátora to ze mne neudělá. Setrvávám-li čestně ve svém omylu, mýlím se, ale nedezinformuji (angl. misinformation).

A druhou situaci – tvrdím všeobecně známou nepravdu, u které i já sám vím, jak se věci mají („Slunce obíhá kolem Země“), ale nemám s ní žádný záměr a nechci nikoho poškodit (a ono to v této situaci ani nejde). Jsem snad podivín, ale nejsem dezinformátor.

Ještě je třetí situace, kterou je nutno odlišovat. Řeknu zcela záměrně hloupost, vím, že je to hloupost, a mým záměrem je pouze to, aby se ostatní zasmáli, jedná se totiž o pokus o legraci neboli srandu. Může to skončit jako vtip nebo jako trapnost, ale nikdy jako dezinformace. Pozor, když jde o srandu, je nutné to brát vážně: oněm samozvaným strážcům pravdy většinou smysl pro humor zcela chybí, takže vás budou tlačit do jedné ze dvou výše uvedených situací. Tímto se většinou prozradí, nadhled a humor působí na jejich nesmiřitelné ego a rádoby-seriozní pseudomyšlenkové zachmuření značně toxicky.

Dezinformace může nabírat i jiné podoby než aktivní lež, a to v případě, že je pravdivá informace pozdržena či zatajena. Ukažme si to na jenom poetickém příběhu ze života, který do podoby básnické zpracoval dr. Ivo Jahelka. Zde se tedy prolnou dva texty, ten od I.J. pozná čtenář snadno: je psán kurzívou a je to ten lepší:

Lojza, manžel Andulky v šenku zpíval s Jankem,

až se třásly tabulky, jak při jízdě tankem.

K půlnoci se chtělo mu hrábnout si do kláves,

však nesloužilo tělo mu, už nepřešel by náves.

 

A tak poslal Janka do svý chalupy na rynku

pro tahací harmoniku, že zahrajou si k drinku.

Pod postelí v ložnici ji najde jistě snadno,

a pokud jde o Anku, tak budit není radno.

 

Prošel Janek stavením až před manželské lože,

šmátral s dechem tajeným, kde nástroj měl být složen.

Co mu v oné vteřině asi táhlo lebkou,

když nahmátnul v peřině Anči kůži hebkou…

 

Neodolal pokušení, přilehnul si k Ance,

zezadu pak využíval nabídnuté šance,

že se vrátil manžel z krčmy, myslela si Anka,

když tam potmě v polospánku milovala Janka.

 

Anka se dostala do omylu, aniž by k tomu kdokoli jakkoli úmyslně přispěl… Jediný, kdo mohl uvést věc na pravou míru, byl Janek, jenže co tomu asi zrovna táhlo lebkou… Dopustil se zadržení informace, o které věděl, že je zásadní, a je tu i jasný záměr dosáhnout vlastního (nemajetkového) prospěchu. Takže někdy se stane člověk dezinformátorem ani neví jak, což je ale výjimka potvrzující pravidlo uvedené v nadpise.